Jde o problém, který v Německu patří už po měsíce k tematickým stálicím médií; o problém, jenž jako by se České republiky netýkal, ovšem zprostředkovaně se jí týká více, než by si kdo myslel. Ostatně nejen České republiky – rovněž tak Polska a dalších evropských zemí.
Ve Spolkové republice se klube na svět instituce s názvem Centrum proti vyhánění, jež má vzniknout na bázi nadace Útěk, vyhnání, smíření . Centrum prý má být zřetelným znamením připomínajícím bezpráví vyhnání . Tím je myšlen poválečný odsun většiny německého obyvatelstva z různých států střední a východní Evropy. Není tedy náhodné, že ve třináctihlavé správní radě nadace mají zasednout také tři zástupci tzv. Svazu vyhnanců (Bund der Vertriebenen – BdV), tedy střechové organizace pro tzv. landsmanšafty, z nichž největším a nejvlivnějším je tradičně sudetoněmecký. Jedním z oněch tří měla být Erika Steinbachová, předsedkyně BdV.
Erika Steinbachová může sloužit jako fraškovitý archetyp německého vyhnance : její rodina musela odejít v roce 1945 z Polska, kde otec paní Steinbachové pracoval jako nacistický důstojník. A dcera se zřejmě vyvedla : jako poslankyně za bavorskou CSU odmítla počátkem 90. let uznat současnou německo-polskou státní hranici, ve druhé polovině 90. let brojila proti Německo-české deklaraci a potom vystupovala proti přijetí Polska a České republiky do Evropské unie. Měla a má výrazný podíl na narušování dobrých sousedských vztahů mezi Polskem a Spolkovou republikou.
Ve snaze eliminovat negativní vliv Steinbachové právě na vztahy Německa se svými sousedy odmítá spolková vláda schválit její nominaci ve správní radě nadace. Steinbachová mění taktiku: inu, vzdá se tedy své kandidatury, ale jen výměnou za změnu příslušného nadačního zákona a posílení pozic BdV v nadační radě. Odpovědí jsou negativní reakce, a to i ze strany těch, kteří doposud stáli za Steinbachovou, ale i vlivných osobností německého společenského života.Centrum proti vyhánění má být dílem smíření a nikoli zdrojem nových ran , prohlásil místopředseda Ústřední židovské rady v Německu Dieter Graumann. Podle něj je krokem špatným směrem, má-li být posilován vliv BdV a má-li být této organizaci umožňováno, aby určovala výklad historie. Utrpení odsunutých Němců je sice třeba si připomínat, ale za žádných okolností se nesmí zpřetrhat řetěz příčiny a následku, uvedl Graumann.
A tady se dostáváme k podstatě problému. Politickým zaměřením celého projektu Centra proti vyhánění je historický revizionismus v duchu dogmatu bezpráví vyhnání , tedy odsunu. Dogmatu bránícímu tomu, aby byly pokládány otázky proč , co a kdo , aby byla pochopena přímá souvislost mezi agresivní a zničující politikou nacistů a následným vysídlením Němců ze zemí, kde tvořili menšinu až na výjimky zcela poplatnou nacistické politice.
Tento historický revizionismus s oblibou vysvětluje odsun (tedy ono vyhnání ) jako jakousi krvavou a zbytečnou krevní mstu. Jenže konference v Postupimi, kde Spojenci rozhodli o odsunu Němců, přece nebyla schůzkou jakýchsi mstitelů, nýbrž konferencí odpovědných státníků, kteří stáli před úkolem nového uspořádání Evropy a stanovení východních hranic Německa. Byli si vědomi toho, že Německo po první světové válce své hranice na východě nikdy neuznalo a stále usilovalo o jejich revizi. Spojenci museli vytvořit podmínky spolehlivě zaručující, že právě prožité hrůzy, jaké svět ještě nepoznal, se nebudou opakovat. Neměli nejmenší důvod se domnívat, že s nacistickou říší nenávratně zmizel také německý Drang nach Osten , a že neexistuje nebezpečí jeho znovuoživení – při kterém by mohly opět sehrát neblahou roli německé menšiny.
Ostatně: kdo si dnes dělá těžkou hlavu z toho, že nacionalistické myšlenky v Evropě nebývale ožívají a s nimi také politické snahy národnostních menšin; snahy, jež mají být realizovány na úkor zájmu států, ve kterých tyto menšiny žijí. Maďaři v Karpatské kotlině , Velká Albánie či samostatná Podkarpatská Rus – to nejsou hesla z 30. let minulého století, ale aktuální politické programy, kterým dala teoretický základ a praktický návod právě německá politika a ideologie práva národních skupin (Volksgruppenrecht), jež stála ve 30. letech i za aktivizací německé menšiny v ČSR pro nacistickou politiku. A v těchto intencích je třeba hodnotit a chápat i současnou politiku tzv. landsmanšaftů. Doba respektive klišé bílých podkolenek a volání po změně státních hranic je pryč. Nastupuje éra opravdu sofistikované (jak zní módní termín) politiky využití některých národnostních menšin pro hegemonistické snahy jdoucí přes státní hranice a nahrazující je hranicemi etnickými. A tato politika má být realizována i za pomoci orgánů a institucí Evropské unie. Přinejmenším takové snahy existují.