Rozhovor s místopředsedou sněmovního výboru pro sociální politiku a zdravotnictví MUDr. Jiřím Maštálkou (KSČM)
Pomohlo by zdravotnictví odvolání současné ministryně?
Ochrana zdraví není jenom věcí ministerstva zdravotnictví, je průřezem všech resortů. Některých se dotýká víc, např. životního prostředí. Pokud si vláda ochranu zdraví nevezme za vlastní, tak ministr zdravotnictví, i kdyby byl genius, tak fakticky není schopen sám nic prosadit. Hlavní otázkou současnosti je změna přístupu celé vlády ke zdravotnictví.
Jak KSČM definuje základní principy zdravotnictví?
Definice dostupné sítě zdravotnických zařízení, účelné využití technických prostředků, již nakoupených. Tam, kde je přebytek akutních lůžek, je jenom otázka zákona změnit financování lůžek pro dlouhodobě nemocné, tak aby se staly atraktivními i pro ta zařízení, které je mohou velice rychle transformovat pro solidní dlouhodobou péči. Je třeba se vrátit k problému léková politika a farmakopolitika. Stát musí vzít lékovou politiku do svých rukou a ne to nechat na lobbistických skupinách. Je třeba definovat účelnou síť pro rychlou přepravu, protože prostředky jsou nákladné. V žádném případě však nesmí vzniknout situace, aby pacient musel mít strach, že se mu nedostane včas lékařské pomoci. V systému záchranné služby je třeba podpořit armádu, aby systém fungoval se státní podporou a ne jako soukromá zařízení.
Co charakterizuje nynější stav českého zdravotnictví, je to jen dostatek financí?
Dostali jsme se do dvou rovin, které by stav zdravotnictví měly řešit. Je to úroveň vlády a ta druhá je úroveň krajů. Tyto dvě skupiny jsou v podstatě zablokovány, protože nenacházejí společné řešení společných problémů. Samozřejmě existují i organizace, které se bezprostředně podílejí na poskytování zdravotní péče. To jsou přes komory všechny zdravotní pojišťovny a tam je také jistá nevůle nacházet společné řešení.
A východiska společného řešení?
Znamená to jít na určité kompromisní varianty, které u zdravotních pojišťoven znamenají snížení jejich vlastních nákladů. To by ovšem znamenalo sáhnout na mzdy vlastních zaměstnanců a do toho se nikomu nechce.
Není zdravotních pojišťoven více než dost?
Od začátku KSČM uváděla, že model pojišťoven se měl spouštět v opačném pořadí. Měla se vytvořit jedna zdravotní pojišťovna a vyzkoušet si na ní mechanizmy, jak vůbec zdravotní pojištění, jako nový systémový prvek v poskytování zdravotní péče, bude fungovat. Teprve potom vytvořit nadstavbu a vytvářet konkurenční prostředí. Bohužel, se to udělalo tak, že jich vzniklo najednou hodně a navíc ještě ty, které zkrachovaly, za sebou zanechaly spoušť v pohledávkách zdravotnickým zařízením nebo soukromým lékařům.
Co se s tím dá nyní dělat?
V současné době je pojišťoven nepochybně hodně. Je třeba se zamyslet nad tím, jak, aniž by se zatřásl systém, zabezpečit jejich spojení tak, aby mohly racionálně hospodařit a aby se jedna a tatáž činnost úředníkovi jednotlivých pojišťoven v okresech nebo na jednotlivých hierarchických úrovních neopakovala, znovu neplatila a prodražovala systém. Návrh jak to udělat, zatím nikdo nepředložil. Myslím si, že by to šlo cestou stanovení určitého každoročního limitu pojištěnců. Pokud by se projevil pokles pod kritické množství, pojišťovna by musela ze zákona fúzovat s nějakou jinou pojišťovnou, nebo by měla být spojena s Všeobecnou zdravotní pojišťovnou (VZP). Klienti by byli převedeni a služby by jim byly poskytovány přes tuto, státem fakticky ovlivňované pojišťovny. Je to jedna z možných cest.
Zatím má VZP nejvíce pojištěnců s nízkou platbou, děti a důchodce, za které platí pojištění stát, a to je poměrně nízké. Co s tím?
Podívejme se na to, proč není vůle od této vlády valorizovat tuto platbu a zlepšit VZP tuto pozici. Domnívám se však, že i ostatní pojišťovny mají děti a důchodce mezi svými klienty. Když ministryně zdravotnictví uvádí, že za podniky zůstávají nedobytné pohledávky, tak se musím ptát proč, když se dělal zákon o konkurzu a vyrovnání tato vládní koalice nenavrhla novelu, která by postavila zdravotní pojišťovny do první skupiny věřitelů? To bylo plně v rukou vlády. Úspěšnost ve vymáhání nedobytných pohledávek je u VZP neporovnatelně nižší, než je tomu u malých zaměstnaneckých pojišťoven.
Čím to je způsobeno?
Mají právníky, kteří umějí tyto pohledávky vymáhat, jsou v tom úspěšnější. Myslím si, že pokud by něco měla VZP od malých pojišťoven převzít, je to systém vymáhání.
VZP má ovšem mezi neplatiči státní podníky, co s tím?
Myslím, že je to třeba vyřešit do důsledků a podniky přinutit k placení, ať je státní nebo ne.
Kdo je vinen, že občan je dnes znejistěn v péči o své zdraví?
Je to bezkoncepčnost, finance nebo ministerstvo zdravotnictví?
V tom se stýkají všechny uvedené faktory. Bezkoncepčnost považuji za největší hřích. Fakticky jediná koncepce českého zdravotnictví, která byla schválena, byla přijata na počátku 90. let. Od té doby nebyla snaha vůbec cokoli předkládat, když se začalo něco tvořit, tak nebyla politická vůle, aby se našel společný jmenovatel pro české zdravotnictví. Téměř vymizely dvě základní tendence systému zdravotnictví. Jedna, která směřuje k tomu, aby se solidární systém ve zdravotní péči narušil předáním odpovědnosti za své zdraví na jednotlivého občana s tím, že si musí být vědom, že zdravotní péče něco stojí. Následně pak trvat na doplatku přímými platbami. Druhá tendence je moderní, v Čechách se o tom moc nemluví, ale nepochybně převládne v blízké době. Na západě existuje model, jehož základ bude naopak na sociální soudržnosti a na solidaritě. Jedině takový model může do budoucna i přežít.
Která tendence u nás převažuje?
Žádná z těch dvou tendencí nenabyla převahy natolik, aby naše zdravotnictví bylo jednoznačné. Ministři ze stejné strany zastávají protichůdné tendence. Stačí porovnat kroky Ivana Davida ve vládě ČSSD s tím, co dva roky poté dělal za stejné vlády ministr Fišer. Proti němu nikdo neprotestoval, ani Lékařská komora, ani další instituce. Jeho ministerstvo se v té době chovalo velice benevolentně. Místo toho, aby byla definována potřeba a zamezilo se novým investicím, zelenou měl systém, který zdravotnictví prodražuje.
Je málo prostředků ve zdravotnictví?
Jsem přesvědčen, že je jich dost v systému, ale odcházejí mimo zdravotnictví.
Kam mizejí?
To je otázka! Je třeba, aby nad financemi do zdravotnictví měl stát kontrolu. Nepochybně to jsou zisky, částečně provize za nákup přístrojů a za nákup léků ve velkém množství. Není stanoven žádný závazný postup, který by bylo možné kontrolovat.
Co diskutovaný způsob platby za diagnózu?
Není to spásou, ale bylo by to lepší, nežli nynější stav. Umožnilo by to větší kontrolu hospodaření. Dublování vyšetření, to jsou také peníze, které utíkají. Zůstávají sice v resortu, ale rozptýlí se, nejsou k užitku. Zdá se, že při racionálním hospodaření by peněz na současnou péči mělo být dost. Druhá věc je, zda bude dost prostředků na péči, jakou chceme poskytovat a také na to, aby byla dostupná. Tvrdíme-li, že zdravotnickou péči chceme poskytovat podle současných poznatků, musíme vzít na vědomí, že medicína přečetla lidský genom! Bude třeba definovat, kde je ten strop.
Ten strop ale není stabilní, nebo ano?
V solidárním systému je třeba ten strop neustále posunovat. Jako příklad mohu uvést svůj obor, kardiologii. Před deseti lety byla operace bypassu nebo angioplastika poměrně výlučná. Dnes ČR patří v této oblasti k nejlepším, s nejlepšími výsledky a byla by chyba, kdyby to nebylo poskytováno v rámci standardního pojištění, protože to je výkon, který nepochybně zlepšuje kvalitu života a pacient si to zaslouží.
22. října 2003, Dagmar JAGOŠOVÁ