Odzbrojování a český ústavní zákon

3.7.2017 v 10:46

Poslanecká sněmovna ČR schválila velkou většinou návrh Ústavního zákona o bezpečnosti, kterým bychom se snad podle ministra vnitra Milana Chovance měli vyhnout implementaci tolik nechvalně proslulé Směrnice o nabývání a držení střelných zbraní. Jen to, že jsme oba Plzeňané, mi brání v jedovatějším tónu.

Pan ministr buď netuší, jak funguje legislativní proces v EU, nebo tuší, ale populisticky se snaží nasbírat body před blížícími se volbami hlásáním polopravd nebo úplných nesmyslů. Přijetí tohoto ústavního zákona samozřejmě nic neřeší a implementaci oné nenáviděné směrnice se stejně nevyhneme. Tedy můžeme se nějakou dobu vyhýbat a natahovat tak celý proces přijetí, riskujeme však odsouzení u Evropského soudního dvora a jako následek nijak zanedbatelnou výši penále, kterou bude muset ČR odvádět do rozpočtu EU tak dlouho, dokud danou směrnici řádně neimplementuje. Podle odborníků na evropské právo navíc platí, že ani ústavní zákon členských států nesmí být v rozporu s právem EU.

Nechci zde nijak hájit danou směrnici, chtěl bych pouze poukázat na to, že v současné době jen hasíme požár, ačkoli jsme měli možnost jeho vzniku předejít. Legislativní proces v EU trvá minimálně několik měsíců. Během nich měl pan ministr či jeho kolegové dostatek času projednat vše s partnery se stejným názorem v Radě a daný návrh zablokovat, či alespoň se pokusit o vyjednání takové výjimky, jako má Finsko. Domnívám se rovněž, že chyba může být i v nastavení komunikace mezi zainteresovanými subjekty v ČR a námi – zástupci ČR v EU. Řadu upozornění či informací dostáváme pozdě, tedy ve chvíli, když už toho moc změnit nemůžeme. Legislativní proces se dá totiž nejlépe ovlivnit spíše na začátku celého procesu, tzn. v rámci činnosti výborů. To předvedl např. můj Výbor pro ochranu spotřebitele, kterému se zejména díky aktivitě kolegyně Charanzové, podařilo ty největší nesmysly z dané směrnice o zbraních odstranit. Na plénu je pak už situace úplně odlišná. Jednadvacet poslanců, i když hlasujících jednotně, z celkových 750 už toho moc nezmění.

Domnívám se, že bychom se z tohoto konkrétního případu měli poučit do budoucna a zamyslet se nad tím, jak upozornit na pro ČR vysoce problematické návrhy ještě ve fázi, kdy je možné něco ovlivnit. Jak hledat strategické partnery pro zájmy ČR v Radě a nespoléhat se např. jen na partnery z tzv. V-4. A určitě bude muset proběhnout široká diskuse o tom, jakou roli ČR si v EU vlastně představuje. Narážím tím na prohlášení R. Fica, předsedy vlády SR, který se včera jasně vyslovil pro hlubší integraci SR v rámci evropských struktur. Víme my, co vlastně chceme? Zatím to vypadá jen, že víme, že parlamentní volby jsou za čtyři měsíce a minimálně chce pan ministr voličům cosi předhodit.