Příspěvek do studentského časopisu ZČU – Fénix 4/2000 ke vstupu ČR do NATO:
· Jak byste zhodnotil jeden rok členství České republiky v Severoatlantické alianci?
· Proč nebylo provedeno referendum o vstupu do NA TO?
· Myslíte si, že je existence podobných paktů odůvodněná a nutná?
· Je naše armáda schopna dostát svým závazkům vyplývajících z členství?
Dr. Jiří Maštálka, poslanec Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR
Problematika vstupu ČR do NATO zaplňovala stránky českých novin téměř po dva roky. Primitivní komentáře některých publicistů dělily politiky, a nakonec i společnost na demokraty, tj. ty, kteří byli bezvýhradně pro vstup, a zpátečníky, tj. ty, kteří o tomto kroku pochybovali nebo odmítali.
Co jistě chybělo, byla otevřená debata všech.
Nevím, zda si někdo ze čtenářů vybaví polistopadové dny a týdny roku 1989. Z tehdejších tribun zněly oprávněné výzvy na rozpuštění vojenských bloků, hledání nové podoby zajištění bezpečnosti nejen pro ČR. Politická reprezentace z drtivé části zapomněla na tyto výzvy. Varšavská smlouva byla rozpuštěna. Na další blok nedošlo… Je známo, že KSČM se stavěla proti vstupu ČR do NATO. Opakovaně však deklarovala, že pokud by takové rozhodnutí padlo v referendu, bude ho plně respektovat. Jaké byly (a jsou) důvody k tomuto postoji? Politické: sdílím názor, že historie ukázala, že ani dvoustranné
smlouvy, ani účast v paktu negarantovaly ČR vždy zachování její suverenity.
Navíc, poté co se ČR zbavila jednoho blokového „chomoutu“, nebylo třeba strkat hlavu do druhého. Politika nezúčastněnosti je podle mého hlubokého přesvědčení právě tou pozicí, která by byla pro ČR tou nejsprávnější cestou. Zařazením se do bloku NATO ztratila ČR část své suverenity. Krátce po přijetí se musela ČR smířit s přelety bombardérů při agresi proti Jugoslávii. Tímto krokem byla v rozporu s vlastními zájmy vtažena do konfliktu se zemí, se kterou neměla nic jiného než těsné, dlouhodobě bezproblémové styky. Vzhledem ke změně strategie NATO je jisté, že ČR bude i nadále vtahována, i v rozporu s míněním vlastních obyvatel, do nových dobrodružství i mimo hranice bloku.
Vstup do NATO zkomplikoval i vztahy s takovými státy jako Ukrajina, a zejména Rusko. To se nemohlo neprojevit i na hospodářských vztazích. Důležitým momentem je ekonomická otázka vstupu ČR. Kromě ztrát typu embarga na Jugoslávii bude vstup spojen s přímými náklady na přezbrojení atd. Nikdo z těch, kteří tak vehementně prosazovali vstup, nebyl schopen říci, jaké náklady budou. Odhady se různí. ale i renomované instituce v USA odhadovaly náklady na rozšíření (které zaplatí přistupující země) až na 150 mld. dolarů. Česká republika jistě musí investovat do modernizace své armády. Tyto náklady by však byly nižší, rozložené do možného tempa tak, aby neodčerpávaly finance z potřebnějších oblastí. Navíc se ukazuje, že ani zdaleka nejsou naplňovány sliby o zakázkách pro české firmy.
Vstupem do NATO se zvýší i ekologická zátěž a riziko ekologických havárii. Ne nadarmo se vyjádřil poměrně jednoznačně bývalý ministr obrany SRN, když mluvil o redislokaci zázemí NATO ze SRN na území nových států. Ve stejné souvislosti mluvil i o tom, že Německo vítá, že se ze státu nárazníkového stává státem uvnitř bloku.
Hlavním argumentem příznivců vstupu bylo to, že účast v bloku zajistí větší bezpečnost pro ČR. Tento argument je však falešný. I v analýze k vojenské doktríně ČR je možné se dočíst, že na prvním místě z bezpečnostních rizik hrozících ČR je mezinárodní terorismus. S tím si však neví NATO rady ani ve svých státech, není prostě zařízeno pro boj s tímto nebezpečím. A tak se demagogicky využíval argument o ruském nebezpečí. A přitom autoři věděli, že i z analýz CIA jasně plyne, že Rusko není vojenským nebezpečím pro země střední Evropy.
Co mi vadilo na celém problému vstupu ČR do NATO zejména: nebyla podána objektivní informace o rizicích, nákladech, pozitivech vstupu. Místo tolik potřebné seriózní diskuse byla použita z jedné strany hysterická kampaň proti odpůrcům, z druhé strany reklamní kampaň v televizi, která se mohla srovnávat s reklamou na výrobky Allways: i s nimi stejně jako s nato se občan má cítit bezpečně a v suchu.
Za zásadní však považuji, že českému občanovi nebylo (již podruhé v krátké době) umožněno vyjádřit se v referendu k tak závažnému problému. Mám zato, že v této otázce byl občan politiky podveden, stejně jako při rozděleni Československa.