Polemika – Mravní páteř národa

Poslanec hovoří o tom, že pouze někteří z odbojářů tvoří mravní páteř národa. Nevím, jak si představuje mravnost, a už vůbec nechápu, co je pro něho páteř národa. V každém případě každý, kdo měl odvahu čelit nacismu a fašismu, si zaslouží úctu ze dvou důvodů. Předně se zapojil do boje, v němž se rozhodovalo, zda náš národ přežije 20. století. A za druhé, v tomto boji neriskoval nic menšího než svůj život. Bez obdivu davu, bez televizních kamer, bez nároku na důchodový příspěvek. Jestli poslanec říká, že návrh zákona podal proto, že některým z nich nechce děkovat, může být klidný: ti, kdo šli na smrt, nedělali to proto, aby jim děkovali poslanci.Poslanec tvrdí, že si nepřeje, aby vedle sebe stáli ti, kdo byli demokrati, a ti, kdo se po válce zaprodali komunistickému režimu. Budiž: pak ať navrhne antikomunistický zákon a nemluví o mravní hodnotě boje proti nacismu. A řekne, co tak velkého pro národ udělal on, že si osobuje právo kádrovat například Františka Kriegela, lékaře-komunistu, který v 30. letech odešel jako dobrovolník bojovat proti fašismu do Španělska a v 60. letech odmítl podepsat moskevské protokoly. A chce-li být důsledný, měl by dát spálit Vančurovy a Nezvalovy knihy, či vymazat fotografie armádního generála Ludvíka Svobody.Jestliže spojíme diskusi o zásluhách v boji za záchranu národa s diskusí o povaze státního uspořádání po roce 1948, utopíme se ve věčných sporech. Každý člověk ve svém životě udělal něco, na co může být pyšný, a něco, na co je pyšný méně. Snad jen poslanci za KDUČSL jsou bez hříchu. Snad proto jsou pro některé křesťanskodemokratické politiky komunisté největšími zrádci. A proto dodnes, stejně jako Vatikán v době Třetí říše, mají problém pochopit, že nacismus představoval pro náš národ absolutní zlo.Antikomunističtí a komunističtí odbojáři v žádné frontě na prebendy vedle sebe nestojí. Je ale místo, kde jsou vedle sebe. Leží spolu na hřbitovech po celé naší vlasti. Já vím, že v rámci mravní očisty národa se řadu let snažíme zapomenout na oněch 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli za naše osvobození: byli přece mezi nimi i komisaři! Nejvíce asi trpí někteří naši poslanci při pomyšlení na hrob Neznámého vojína. Co když prezident a premiér kladou květiny k hrobu jednoho z těch 20 tisíc českých a slovenských komunistů, kteří padli během boje za národní osvobození? Hrozná představa! Ale i výzva hodná velikosti kádrováků v poslaneckých lavicích. Je nutné zjistit, jaká byla stranická příslušnost Neznámého vojína. A jestli to byl komunista, je třeba jej okamžitě vykopat. Nebo alespoň pomník natřít na růžovo.