Ze Středního východu přicházejí velmi rozporuplné informace týkající se z jedné strany možné regulace konfliktů, z druhé pak eskalace napětí. Jak se tento stav odráží v práci Evropského parlamentu?
Musím s lítostí říci, že nijak. Evropský parlament reaguje téměř vždy se zpožděním, až když největší frakce či sekretariát připraví nějaké stanovisko. Obvykle je to snadno předvídatelné stanovisko, které odpovídá zájmům nejsilnějších států. To platí i o mlčení: když je zájem některá témata neprobírat, je obtížné je na jednání prosadit.Jak vnímáte závěry ženevské konference o Sýrii z minulého víkendu?
Myslím, že každý rozumný člověk je přivítal. Rozhodnutí podpořit aktivity Kofi Annana směřující k zastavení bojů dostaly konkrétní podobu výzvy k jednání všech zúčastněných stran a vytvoření vlády národní jednoty, jednání, které by nevyloučilo předem ani představitele současné vlády.
Tento na první pohled samozřejmý krok je velkým vítězstvím Ruska a Číny, neboť západní státy doposud hájily princip »mír jako vítězství« – podporovaly povstalce v duchu trvající politiky násilného svrhávání režimů zvenčí. Ženevské rozhodnutí by mělo znamenat postupný odchod od pseudořešení konfliktů v podobě bombardování Libye směrem ke konstruktivním kompromisům založeným na mezinárodním právu.
Jaký vývoj můžeme po ženevské konferenci očekávat?
Dohoda diplomatů byla uzavřena a teď nastává rozhodná fáze: je obecně známé, že jsou to západní dodávky zbraní povstalcům, které ozbrojený konflikt v Sýrii živí. Jenže někteří povstalci již oznámili, že ženevské rozhodnutí neuznávají. Také mnohé západní a středovýchodní vlády či jejich instituce mnoho investovaly do svržení syrského režimu. Nejsem si vůbec jist, že někteří představitelé USA či Francie jsou připraveni na demokratické řešení války v Sýrii.
Obávám se, že můžeme být svědky obdobně pokryteckého přístupu, jako v době jednání v Rambouillet, kde tehdejší ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightová cíleně předložila Bělehradu podmínky, které by znamenaly faktickou okupaci Jugoslávie armádami NATO; tyto podmínky byly nepřijatelné, a jugoslávská delegace je odmítla – což posloužilo jako jedna ze záminek k následnému barbarskému bombardování Jugoslávie.
I nyní se můžeme dočkat trvající skryté podpory povstalců a pokračování krveprolévání. To by mohlo vést k propagandistické vlně tvrdící, že mír mohou přinést pouze bombardovací letadla NATO a vojska feudálních spojenců Aliance na Středním východě.
Nasnadě je souvislost s děním kolem Íránu…
Je zřejmé, že pro některé západní stratégy je svržení vlády v Damašku postupovým krokem na cestě do Teheránu. Tady se situace komplikuje souběžně se zdánlivým uklidněním v oblasti Sýrie. V souvislosti s Íránem je politika dvojího metru Bruselu a Washingtonu, které není ničím jiným než balancováním na pokraji války, nejlépe viditelná. A Evropský parlament mlčí! Přesněji řečeno čeká, až bude připraveno jednostranné stanovisko.