Porážka vlády vytváří nové podmínky, ale i komplikace

26.3.2009 v 12:38

Po několika měsících utrpení, které představovala vláda pravicové koalice v České republice a české předsednictví v EU, vystavila Poslanecká sněmovna účet.

Vláda padla. Stalo se tak díky společnému úsilí dvou levicových stran, za nemalé pomoci vládní koalice samotné. Svým způsobem vládnutí, který nejen pohrdal národními zájmy a potřebami obyčejných lidí, dokázala tato vláda rozeštvat i vlastní straníky. Vláda, která vznikla díky přeběhlíkům z řad ČSSD, vyhnala ze své parlamentní obory skupinu poslanců zvolených za Stranu zelených a ODS. Počet těchto vyhnanců se ukázal větší, než počet přeběhlíků ze sociální demokracie. Sebevražedná agresivita pánů Bursíka a Topolánka přinesla své ovoce.Před sebou máme dnes dva hlavní úkoly. Česká republika musí alespoň trochu se ctí dokončit své předsednictví v EU. Je zřejmé, že se tohoto cíle podaří dosáhnout jen velmi, velmi obtížně. Diletantský postup některých našich vládních politiků, zvláště pak v souvislosti s otázkami energetické bezpečnosti, nás zdiskreditoval na východě i západě Evropy. Jestliže bude vláda ČR, která je v procesu demise, dále předsedat EU, může se to paradoxně ukázat jako výhoda pro Evropu. Oslabení role českých politiků coby organizátorů schůzek EU totiž znamená oslabení role ideologických předsudků při rozhodování. Současná česká vládní garnitura je totiž ideologickým skanzenem extrémního liberalismu, rusofobie a vulgárního antikomunismu, který v Evropě už nezabírá a naopak komplikuje hledání cest z ekonomické krize. Evropa potřebuje spolupráci, ne konfrontaci.

V těchto změněných podmínkách vlády v demisi se musíme připravit na volby do Evropského parlamentu. Můžeme očekávat další vyostřování politických konfliktů v naší zemi a ty by mohly odradit značnou část veřejnosti od účasti v červnových eurovolbách. Znechucení z politiky bude doprovázet i fakt, že na značnou část našich spoluobčanů dopadne globální ekonomická krize. Rozčarování z politiky a politiků proto může dát prostor i pro populistické hledání jednoduchých řešení. KSČM proto musí mnohem více mobilizovat svůj aktiv, své sympatizanty. Porážka vlády vytváří jednak dobré podmínky pro úspěch v eurovolbách, ale také nové komplikace. Musíme velmi pružně zareagovat na změněnou situaci.

S tím souvisí i druhý důležitý úkol. Připravit se na jednání související s vytvořením nové vlády a na případné předčasné volby. Nesmíme zapomínat, že pád Topolánkovy vlády je velkým úspěchem levice, ale také vítězstvím Václava Klause. Jemu se v této krizi vrátily do rukou otěže české politiky. Nejde jen o to, že má ústavní pravomoci, které mu umožňují podílet se na utváření kvalitnějšího kabinetu, než byl ten Topolánkův. Václav Klaus teď také získal čas a možnosti na rekonvalescenci a rekonstrukci české pravice. Klaus je bezesporu jedním z mála českých politiků, kteří jsou schopni myslet nejen na sebe a nejen na dnešní den. Řadou svých kroků například v oblasti zahraniční politiky (bombardování Jugoslávie, Kosovo, kavkazský konflikt, plynová krize atd.) předvedl, že dokáže zaujímat principiální stanoviska bez ohledu na okamžitý užitek, vlastní popularitu či politickou módu. Je to zároveň politik, který vždy drží dané slovo. Je to však také bytostně pravicový politik, se vším, co k tomu patří.

Česká pravice se během vlády Mirka Topolánka dostala do hluboké krize. Štěpením procházejí všechny tři strany vládní koalice. My dnes s určitou nadějí sledujeme, že se na české politické scéně formuje nová, autentická, prostě normální Strana zelených. Situace se s pádem Topolánkovy vlády začíná měnit na mnoha frontách. Je pochopitelné, že Topolánkova skupina dnes volá po co nejvčasnějších volbách. Ráda by je měla rychle za sebou, dokud její struktury a penězovody ještě fungují. Oživování pravice, která by se opírala o program a nikoliv o soukromé zájmy několika jedinců, o kšefty a kamarádšofty, je ovšem proces časově náročnější, a má-li být úspěšný, vyžádá si delší čas, než je červen letošního roku. Tím se rozebíhají dvě odlišné strategie uvnitř pravicového bloku.

KSČM bude muset pečlivě vyhodnotit, jaké výhody a nevýhody, jaké dopady a důsledky tyto rozdvojené zájmy uvnitř pravice představují pro levici. Neméně důležitým úkolem bude pečlivě zvážit roli spojenců a partnerů. Je zřejmé, že sociální demokracie i po svém posledním sjezdu vysílá do svého okolí rozporuplné signály. Stačí si přečíst nejasné usnesení týkající se umístění americké vojenské základny u nás. Usnesení nezpochybňuje samotnou možnost takové základny, ale pouze odmítá smlouvy, které dojednala Topolánkova vláda. Bude proto třeba jak při vyjednáváních o nové vládě, tak při přípravě strategie pro případné předčasné volby vzít do úvahy i věrohodnost staronového vedení ČSSD.

KSČM je připravena podpořit každý krok, který umožní překonat hospodářskou krizi a povede k upevňování sociálního státu a k obhajobě českých národních zájmů. Nyní jde o to, aby se nová vláda anebo vláda, která vzejde z předčasných voleb, co nejvíce těmto našim zásadním požadavkům přibližovala. Výprodej sociálního státu a národních zájmů je pro nás NEPŘIJATELNÝ, ať se děje pod modrou, zelenou či oranžovou vlajkou.

Vláda padla. Teď jde hlavně o to, aby ze vzniklé politické krize vzešly lepší podmínky pro kvalitní život lidí v naší vlasti, ale i v Evropě obecně.