Pouze politik, který si „zašpinil“ ruce pravicovou politikou minulých let, dokáže něco změnit

14.2.2008 v 20:27

Otázkou číslo jedna páteční volby prezidenta je bezesporu „Volit tajně, či veřejně?“ Oba hlavní znesvářené tábory s formou volby spojují svoji strategii. Na rozdíl od mnohých svých spolustraníků mám k tomuto tématu zcela vyhraněný názor. Tajná volby je nesporně výdobytek demokratické kultury. Tajná volby patří k odkazu Velké francouzské revoluce a v Rakousku zdomácněla už od roku 1896, kdy se tajně volit začalo ve všeobecné kurii a v kurii venkovských obcí. Důvod byl vždy stejný: aby se hlasující vymanil ze závislosti na svém majetném pánovi, zaměstnavateli, na hlavě rodiny – a dnes bychom dodali i ze zotročení stranickými bossy a z manipulace medií. Tajná volba je atributem svobody hlasujícího.Při prezidentských volbách se u nás ustoupilo jen v historicky výjimečných situacích. Připomínám, že i v době socialistické federace se prezidenti volili v tajném hlasování, ovšem s jednou velmi příznačnou výjimkou: veřejným hlasováním byl za prezidenta Československé socialistické republiky zvolen v prosinci 1989 Václav Havel. Už tehdy byl přechod k veřejné volbě formou nátlaku na poslance. Diskuse o veřejné prezidentské volbě se opírají o dva poměrně logické argumenty. Ten první tvrdí, že nejde ani tak o kontrolu, jako o zabránění kupčení s hlasy. Na tomto něco je: zkorumpovaný volitel může své motivy skrýt za plentu oddělující volební urnu od zraků jak ostatních volitelů, tak svých stranických vůdců a veřejnosti. Přijmout tento argument ale znamená, že kvůli údajné korupci jedinců budeme omezovat skutečnou svobodu všech. Veřejná volba je o formu kolektivního trestu, který dále podkopává už tak vratkou demokratickou kulturu v naší zemi.Neméně častým argumentem proti tajné volbě je teze, že si to veřejnost přeje. O tom nelze pochybovat. Její názor je už řadu dní formován jednostrannou mediální kampaní. Navíc požadavek veřejné volby odpovídá jak obecné lidské zvědavosti, tak i velké nedůvěře v politiky. Jenže – obraťme problém do jiné polohy: bude si veřejnost též přát veřejnou volbu ve všeobecných volbách? Budou chtít občané hlasovat ústně či písemně s podpisem, až půjdou k urnám volit poslance, nebo snad časem i prezidenta? Budou se dožadovat veřejné volby pod tlakem televizních kamer slibujících skandalizaci? I kdyby se veřejnost podařilo zmanipulovat tak, aby byla ochota zavrhnout vlastní volební bezpečí, tajné hlasování zůstává principem demokratických voleb. A k čemu by byla komunistická strana, kdyby přestala hájit ideály demokratického socialismu a národní zájmy? Kdyby se starala jen o výhody skupiny svých hašteřivých bossů? Taková komunistická strana by byla zbytečná. Pro malou Českou republiku jsou dvě sociální demokracie přepych. A nezapomínejme, že podle svého slibu jsou poslanci a senátoři povinni vykonávat svůj mandát v souladu se svým svědomím a podle článku 26 Ústavy „nejsou přitom vázáni žádnými příkazy“. Veřejná volba deformuje podmínky plnění těchto ústavních povinností.Buďme k sobě upřímní: volání po veřejné volbě prezidenta je hledání způsobu, jak umetat cestičku na hrad Janu Švejnarovi. V podtextu má odradit tzv. zkorumpované a hlavně zastrašit váhající či jinak smýšlející. Je to účelová technologie, nikoliv demokratický princip. Rozumím tomu, že si spousta lidí upřímně přeje, aby Jan Švejnar ve volbách zvítězil. Reprezentuje pro ně změnu, a političtí psychologové dávno vědí, že lidé se časem unaví z pohledu i na úspěšného politika. A navíc se vedle Václava Klause jeví Jan Švejnar jako nositel dvou tak ctěných kvalit: je nadstranický a je čistý.Představ nadstranického prezidenta patří k legendám české politiky. Je odvozována od obrazu Tomáše Masaryka. Jenže Masaryk by bytostně srostlý s českou a československou politikou natolik, že si mohl dovolit prosazovat své politické požadavky jinak. Stál u zrodu stranického systému 1. republiky a měl osobní přítele v několika politických stranách. Skupina Hradu pak zasahovala nejen do české politiky, ale i do života jednotlivých stran. Edvard Beneš patřil k České straně národně socialistické a jeho výkon funkce prezidenta byl v linii této strany. V dobách socialismu pak byli prezidenti prezidenty jedné strany. A Václav Havel? Své stranické priority dával najevo v skrytu jak podporou vybraných politiků, tak i neskrývaným odporem k některým stranám a politikům.Zapomeňme na legendu o nestranických prezidentech. Ostatně i dnes lze vnímat souboj Klaus-Švejnar jako tvrdý zápas skupin, které stály za Václavem Havlem, se skupinou kolem Václava Klause. Pravděpodobně poslední velký zápas tohoto druhu. A jestli se nám nelíbí, že Klaus je jako prezident i čestným předsedou ODS, pak lékem není legenda o nestranických prezidentech. Řešením je zvolení prezidenta s jinou stranickou značkou či jinými stranickými sklony.Jan Švejnar se jeví jako nestranický prezident jen na první pohled. Především je jako politik neznámým. Jak poznáme kvalitu politika? Podle toho jak se chová v krizi a jak rozhoduje v situacích, kdy vybírá mezi variantami, z nichž žádná není dobrá či pro politika nepřináší pouze osobní výhody. Takových situací je v politice velmi mnoho. Připomenu z poslední doby například otázku americké vojenské základny u nás či rozbíjení územní celistvosti Srbska. V situaci takovýchto dilemat Jan Švejnar nikdy nestál. Výroky v předvolební kampani jsou pouze formulace marketingových architektů veřejného mínění. Tvrdit, že podle slov přednesených v kampani poznáte během dvou či tří měsíců politika – to je víc než nivní. Chystáme se volit do nejvyšší politické funkce ve státě člověka, který není srostlý s českou politikou. Chceme postavit do čela Rady obrany státu a vrchního velitele armády člověka, kterého neznáme. To není naivita, to je projev krajní nezodpovědnosti vůči této zemi. Je to pohrdání národními zájmy, podřizování potřeb státu stranickému sobectví a osobním ambicím.Jan Švejnar je nám předkládán jako čistý člověk bez politické minulosti. Do značné míry je to pravda. To ale neznamená, že je to člověk bez politických vazeb. Někdo jej navrhl – na samém počátku to nebyla ani sociální demokracie, ale ani Strana zelených. Fakt, že je to člověk bez politických zkušeností, je ale velmi důležitá informace. Říká nám, že při výkonu své politické funkce bude na těchto svých výchozích vazbách zcela závislý. A připomínám obecně známou věc, že v jeho volebním týmu nacházíme jména z okolí Unie svobody – a nevidíme nikoho ani z umírněné levice. Pro levici by mělo být alarmující jeho propojení na zahraniční bankovní kapitál. Nemluvě o podpoře výstavbě americké vojenské základny na našem území, kterou dává kandidát ČSSD a Strany zelených veřejně najevo. Ale i mnichovanská ochota uznat odštěpenecké Kosovo ve chvíli, kdy tak udělají jiní.V této situaci vedení KSČM dalo najevo, že nepodpoří ani Václava Klause, ani Jana Švejnara. Z ideologických důvodů je toto stanovisko nesporně správné. Oba jsou pravicovými ekonomy, kteří s programem této strany nemají nic spolčeného. Zároveň přišla KSČM s vlastní seznamem nerezidentských kandidátů. Tím se ovšem sama „vyautovala“ z nedůležitějšího politického zápasu těchto dní. Copak přichází v úvahu, že po zablokování kandidátů dvou největších stran se ke KSČM některá z nich připojí? Stačí se podívat na poslední zkušenost z Poslanecké sněmovny, kdy komunistický návrh rezoluce na obranu územní celistvosti Srbska byl přijat na hlasování až poté, kdy jej v mírně pozměněné podobě předložil zahraničněpolitický výbor. Pravicové strany z principu pěstují vůči KSČM ostrakismus a sociální demokracie tyto nedemokratické návyky pravidelně využívá k vlastnímu zviditelnění. A to si opravu někdo myslí, že se to v případě prezidentské volby může změnit?Buďme realisté. Co čeká na prezidenta v příštím volebním období? Nebude to ekonomická problematika, v níž se levice s Václavem Klausem neshodně. O hospodářském vývoji bude rozhodovat dílem vláda, dílem Brusel a dílem vývoj konjunktury, a to především v Německu. Prezident nebude rozhodovat. Právě tak spory kolem životního prostředí a klimatických změn budou na Hradě pouze dráždivým tématem k diskusím, nikoliv předmětem rozhodování. Navíc nelze zapomínat, že levicový postoj k životnímu prostředí je kolektivistický, což nás zásadně odlišuje nejen od Václava Klause, ale i od dravých podnikatelů v oblasti ekologie, které dnes reprezentuje pravicové vedení Stany zelených. Co bude profilovat výkon prezidentské funkce v příštím období, bude zahraniční politika. A v ní mnohdy Václav Klaus zastával stanoviska, které byla nejen mimo rámec linie ODS, ale svojí principiálností předčila i nejednoho politika ze sociální demokracie. Netřeba připomínat jeho názory na bombardování Jugoslávie a invazi do Iráku, tedy obhajobu klíčové hodnoty naší zahraniční politiky – obhajobu mezinárodního práva.Mnohým vadí Klausův euroskepticismus. Na druhé straně i mnozí obhájci Lisabonské smlouvy s bolestí sledují, jak je z Bruselu manipulován proces jejího schvalování. Jak po neúspěchu se euroústavou se stalo samozřejmé zavržení referenda. Zároveň vidíme, jak je lidmi typu Javiera Solany znásilňován princip konsensu v zahraniční politice při vnucování souhlasu s kosovským separatismem. Určitá dávka euroskepticismu bude v nejbližších letech velmi dobrou obranou českých národních zájmů. Blížíme se k dvacátému výročí sametové revoluce. Bude to významný mezník, který nabídne státníkům v této zemi možnost hledat národní usmíření. Představa, že by je dokázal prosadit Jan Švejnar jako prezident bez politické minulosti, je nesmyslná. Navíc prezident, který je navázán na skupiny, které si již téměř dvě dekády pěstují monopol na zásluhy za přechod k demokracii. Pouze politik, který si „zašpinil“ ruce pravicovou politikou minulých let dokáže něco v tomto směru změnit.Nechci tvrdit, že Václav Klaus začne politiku národního usmíření provádět. Pouze jako člen KSČM tvrdím, že ze všech navrhovaných kandidátů na prezidenta pouze on k tomu má dostačený osobní a politický potenciál.