Obrovská migrace, která otřásá Evropou natolik, že se v ní objevují praskliny, překrývá jiné závažné problémy, jež pro Evropu mohou být rovněž fatální. Kromě nutnosti zásadní reformy Evropské unie mám na mysli zejména Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP). Dohodu o něm, zvanou též jako dohodu o volném obchodu a ochraně investic, chtějí podepsat USA a vrcholní činitelé EU, přičemž je už dostatečně známo, že návrh dohody je jedním z vrcholných projevů globálního neoliberalismu pod taktovkou USA.
Ve své podstatě se dohoda TTIP snaží odstranit tzv. necelní bariéry mezi oběma subjekty, tedy USA a EU. Jde o vyrovnání rozdílů v podmínkách pro podnikatele – především pokud jde o regulace a vliv státu, normy kvality, ochranu spotřebitelů, práva zaměstnanců, ale i práva duševního, především průmyslového vlastnictví; zde mám na mysli především chráněná zeměpisná označení. V těchto oblastech jsou až diametrální rozdíly, jež by měly být na základě TTIP »vyrovnány« na úkor členských států EU (úroveň ochrany a regulace je v USA mnohem nižší).
Vyjednávání o TTIP jde do rozhodující fáze a vyjednavači ve Washingtonu a Bruselu by chtěli návrh dohody dokončit už v příštím roce. To je ale nejisté, už jen z toho důvodu, že v listopadu 2016 budou v USA prezidentské volby a je otázkou, zda ještě před nimi bude návrh dohody předložen Kongresu. Druhý potenciální problém z hlediska osudu TTIP je dále to, že návrh dohody musí kromě Evropského parlamentu schválit také zákonodárné sbory všech členských států EU, neboť jde o tzv. smíšenou dohodu, týkající se jak EU jako celku, tak jednotlivých členských států. Pokud by jen jeden ze států dohodu odmítl, neměla by být přijata. Šance pro odmítnutí TTIP proto existují – tady je třeba rovněž uvést, že už 2,6 milionu občanů EU podepsalo Evropskou občanskou iniciativu Ne TTIP a CETA (CETA má být obdobná dohoda s Kanadou), kterou podporuje přes 500 organizací včetně politických stran.
Terčem kritiky občanů i politiků je také nedostatečná informovanost o obsahu TTIP. Dohoda je totiž projednávána za maximálně možného utajování, což se týká i poslanců EP. Tento deficit demokracie má až absurdní podobu: vyjednavači neustále slibují větší transparentnost, ale ve skutečnosti ji potlačují, takže občané a jediní volení členové orgánu EU, poslanci, jsou mimo jednání o TTIP, zatímco »in« je Evropské komise, vlády členských států, velké nadnárodní banky a koncerny.
Pokud by byla dohoda TTIP přijata, bylo by možné její i důležité části měnit, neboť se má jednat o takzvanou živou dohodu. Jenže tyto změny, které mohou přinést další ústupky v zájmu nadnárodních koncernů a bank, už nebudou muset schvalovat národní parlamenty – bude k tomu stačit komise expertů z obou stran. Jinými slovy: pokud by nyní na nátlak veřejnosti byly některé problematické části dohody vyjmuty, po jejím uzavření je tam bude možné vrátit.
Dohoda o TTIP jako další nástroj vlivu USA na Evropu je prosazována tvrdošíjně a za použití všech možných kliček a triků. Pokud by totiž byla jednou přijata, nelze ji zrušit. Lze ji jen odmítnout Evropským parlamentem anebo zákonodárnými sbory členských států. Vzhledem k tomu, že v EP převažuje pravice, leží šance na odmítnutí TTIP spíše na členských státech. Ale po jistých zkušenostech z minulé doby lze se oprávněně ptát: pokud by v některém z těchto států byla dohoda TTIP odmítnuta, bude to opravdu její konec? V úvodu naznačený problém naléhavosti zásadní reformy EU tak uzavírá kruh…