PROČ SPOLKOVÁ VLÁDA NEUZNÁ NEPLATNOST MNICHOVSKÉHO DIKTÁTU OD SAMÉHO POČÁTKU?

17.9.2013 v 19:26

V noci z 29. na 30. září 1938 rozhodli Hitler, Mussolini, Daladier a Chamberlain o konci Československé republiky, posledního demokratického státu ve střední Evropě. Bez toho, aby představitelé ČSR u tohoto jednání vůbec byli. V československém pohraničí tou dobou ještě doznívaly boje mezi obránci republiky a henleinovci; boje, při kterých nacisté usmrtili 110 lidí, desítky jich zranili a přes dva tisíce odvlekli do Německa.

Mnichovský diktát vyvolal v celém světě protichůdný ohlas. Zatímco britský premiér Chamberlain slavil podepsání diktátu zvaného Mnichovská dohoda jako „mír pro naši dobu“ doufaje, že Hitler nyní obrátí ostří své expanze na východ, proti Sovětskému svazu, antifašisté si uvědomovali, že Mnichov znamená rozhodující krok ke světové válce. Nacistickému Německu se dostalo „potvrzení“, že může bez zábran pokračovat ve své agresivní politice.Občané Československa tak byli bez skrupulí obětováni svými nejbližšími spojenci v zájmu antikomunismu a za půl roku vlál na Pražským hradem prapor s hákovým křížem…Postoj k Mnichovskému diktátu se stal v dalších letech výraznou dělící čarou mezi politickými silami v Evropě. Ještě v průběhu druhé světové války se proti platnosti Mnichovského diktátu od samého počátku (tedy „ex tunc“) vyslovily všechny hlavní státy protihitlerovské koalice. K výsledkům poválečného uspořádání Evropy patřily i dva německé státy: Spolková republiky a Německá demokratická republika. Pokud šlo o postoj obou těchto států k Mnichovskému diktátu, projevil se mezi mini zásadní rozdíl, ačkoli Spolková republika Německo byla „produktem“ právě těch, kdož Mnichovský diktát označili už za války za neplatný od samého počátku: tedy USA, Velké Británie a Francie.

Zatímco představitelé Německé demokratické republiky se už ve Společném prohlášení NDR a ČSR ze dne 23. června 1950 vyslovili pro neplatnost Mnichovského diktátu „ex tunc“ a společně s vládou ČSR označili „provedené přesídlení Němců z Československé republiky za nezměnitelné, spravedlivé a definitivní“, vláda SRN něco takového zásadně odmítala a vztahy s ní byly takříkajíc neupravené až do roku 1973. Teprve tehdy došlo k uzavření Smlouvy o vzájemných vztazích mezi Československou socialistickou republikou a Spolkovou republikou Německo (jež nabyla platnosti dnem 19. července 1974), ve které ohledně Mnichovského diktátu (ve smlouvě „dohody“) stálo, že „Československá socialistická republika a Spolková republika považují mnichovskou dohodu z 29. září 1938 vzhledem ke svým vzájemným vztahům podle této smlouvy za nulitní“. Tedy implicitně „ex nunc“, od této doby, nikoli od samého počátku. Z československé strany se jednalo o obrovský kompromis, který však umožnil normalizaci vzájemných vztahů a – téměř třicet let po válce! – navázání diplomatických styků mezi oběma státy.

Po roce 1989 upravovaly česko – německé vztahy v obecné politické rovině dva dokumenty: Smlouva mezi Českou a Slovenskou federativní republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci z roku 1992, a kontroverzní Česko – německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z 21. ledna 1997. Ani jeden z těchto dokumentů neřešil pro Českou republiku tak důležitý problém nulity Mnichovského diktátu od samého počátku. Smlouva z roku 1992 pouze obsahovala ve své preambuli konstatování, že obě strany potvrdily smlouvu z roku 1973 „také ohledně nulity Mnichovské dohody“, a Deklarace se bez dalšího lišácky vypořádala s celou záležitostí slovy „majíce na paměti Smlouvu… ze dne 27. února 1992“.

Spolková republika Německo tedy nikdy neuznala neplatnost Mnichovského diktátu od samého počátku a polistopadová česká diplomacie to od ní ani nežádala. Proč?

Německý historik prof. Horst Schneider požádal v únoru tohoto roku spolkové ministerstvo zahraničí o odpověď na otázku, zda Mnichovský diktát, jako akt protiprávní a vnucený násilím, je stále považován za platný. Bylo mu bez dalšího sděleno – jak jinak, než řečí diplomatickou – že obě strany, tedy Německo i Česká republika, si vyhradily v dosud uzavřených smlouvách vždy rozdílná právní pojetí, což obsahuje také Deklarace z roku 1997…

Neuznání neplatnosti Mnichovského diktátu od samého počátku Spolkovou republikou je vlastně politickou základnou existence a činnosti takových organizací, jako je Sudetoněmecký landsmanšaft. Odtud se odvíjejí jejich nároky a požadavky včetně těch, které útočí na prezidentské dekrety, nesprávně označované za „Benešovy“. Právě na této základně usiluje Sudetoněmecký landsmanšaft v posledních letech o „evropeizaci“ neexistující „sudetoněmecké otázky“. A není třeba připomínat, že pokud existuje trvalý rušivý faktor v česko – německých vztazích, je to právě činnost landsmanšaftu zaměřená na revizi výsledků druhé světové války.

Je s podivem, že v době, kdy sama spolková vláda neustále zdůrazňuje potřebu dobrých sousedských vztahů v Evropě a vystupuje jako hegemon Evropské unie, není ochotná prohlásit Mnichovský diktát za neplatný „ex tunc“ a přispět tak výrazně právě k dobrému sousedství. Z jakého důvodu? Tato otázka je o to naléhavější právě dnes, kdy se Německo stalo opět evropskou mocností a četní politikové a publicisté (včetně německých) se potýkají s dilematem, zda vzniká „německá Evropa“ či „evropské Německo“.