Projev na Delegaci EP EU-Kazachstán

Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, není to ani dva měsíce, kdy jsme zde projednávali strategii Evropské unie pro střední Asii. To, že se tak brzy opět vracíme k tématu středoasijského Kazachstánu, může být vyvoláno celou řadou důvodů. Předpokládejme – alespoň na chvíli –, že tím hlavním důvodem je skutečnost, že jsme docenili význam tohoto regiónu. Že si vážíme slov, která na adresu Evropské unie přednesl prezident Nursultan Nazarbajev při své návštěvě v Bruselu koncem roku 2006. Že v Kazachstánu, který v roce 2010 převezme předsednictví v OBSE, vidíme partnera.Myslím, že Kazachstán může být velmi dobrým partnerem Evropské unie. Aby jím byl, musí se ale mnohé změnit. Především už příště nesmíme přijímat usnesení o střední Asii, v němž na několika desítkách stránek nalezneme množství formulací o tom, co země jako Kazachstán musejí dělat, aby se nám zalíbily – a nenajdeme tam jediné slovo úcty k práci, kterou tamní lidé vykonali, úcty ke kultuře, která je právě tak jiná, jako i krásná, úcty k cestě, po níž během své samostatné státnosti ušli. Můžeme si samozřejmě zde v Bruselu a v Evropě namlouvat, že pouze na nás záleží, co si svět bude myslet. Chtěl bych však připomenou, že v roce 2050 nás, Evropanů, bude 7 % z celosvětové populace. A oblast Atlantiku nebudeme jediným ekonomicky rozvinutým centrem, které bude pro ostatní nenahraditelné.Je nejvyšší čas začít ukazovat světu, že jsme víc než potomci barbarských kolonizátorů. Je nejvyšší čas přestat tvrdit, že demokratické volby jsou pouze v Afghánistánu, Iráku a Kosovu, či tam, kde proběhly tzv. barevné revoluce. Je samozřejmě pravda, že v řadě postsovětských zemí i v zemích tzv. třetího světa nedosahují těch standardů volební demokracie jako ve státech, které se k demokracii propracovávaly dvě staletí. Je však nejvyšší čas přestat s politikou dvojího metru. Jednoho pro ty hodné, kteří mají na svém území vojáky ze států NATO či je tam chtějí mít, a druhého pro ty státy, které ještě nepochopily potřebu vojenských základen NATO. Není náhoda, že vlády dvou posledních zemí, v nichž proběhly tzv. barevné revoluce, tedy vlády Gruzie a Ukrajiny, budou právě tento týden na summitu NATO požadovat členství v Alianci.Středoasijský Kazachstán a Ázerbájdžán jsou dvě postsovětské země, kde se západní podpora barevných revolucí – či, jak se v poslední době říká, transformační diplomacie – zastavila. Nezastavila se ale proto, že by se sjednotila naše kritéria pro dodržování lidských práv a demokratických procedur. Zastavila se před ropnými vrty. Kazachstán je zemí s nesmírným surovinovým bohatstvím – nejen ropy a plynu, ale i barevných a nebarevných kovů. Zemí, kde je roční přírůstek HDP již několik let více než 9 %. Kazachstán se vzpamatoval z ekonomického propadu v devadesátých letech a její plány rozvoje jsou nejen velkorysé, ale podle mnoha indicií i splnitelné. To, že se u hranic Kazachstánu zastavily tzv. barevné revoluce je dáno tím, že pokrytectví dvojího metru bylo umocněno touhou podílet se na zisku z tohoto bohatství. K tomu je třeba ještě přičíst geopolitické hry, jejichž cílem je odtrhnout Kazachstán od Ruska a zabránit propojování kazašské a čínské ekonomiky.Každý, kdo si v Kazachstánu přečte úvahy lidí jako je Zbignew Brzezinski o tom, že tato země je geopolitickým ohniskem, o které se perou geopolitičtí hráči, si nutně postaví otázku: „Proč máme být pasivní loutkou, s níž si jiní hrají?“ Kazachstán je nejen bohatá země. Je to i země plná hrdých a velmi talentovaných lidí. Země, která je schopná rozhodovat samostatně o svém osudu. Zahraniční a bezpečností politika Evropské unie se musí zbavit komplexu nadřazenosti. Je hezké, že ve své strategii Bezpečná Evropa v lepším světě, která byla přijata na summitu koncem roku 2003, hovoříme o potřebě ctít mezinárodní právo a usilovat o „efektivní multilateralismus“. Jenže pak přijdou chvíle praktických zkoušek – a lidé jako je pan Javier Solana jménem Unie s klasickou koloniální neomaleností bezohledně na Balkánu pošlapávají mezinárodní právo. Opravdu si myslíte, že při takovémto přístupu nám bude ve světě někdo věřit?Vážené kolegyně, vážení kolegové, nic nebrání tomu, aby se politika Evropské unie ke Kazachstánu stala vzorovou či modelovou politikou, která by mohla odstartovat náš nový přístup nejen k tomuto regionu. Přístup, který by mohl pomoci příštím generacím Evropanů vyrovnat se se skutečností, je žijeme ve světě, v němž vedle Západu je i mocný Východ, ale i Jih. Ve světě, kde nestačí kárat či dokonce trestat nehodné žáky, ale v němž je též nutné učit se od partnerů.Děkuji za pozornost.