Páteční zamyšlení poslance Jiřího Maštálky
Nezaměstnanost a válka.
Dvě témata, která vždy mobilizovala levici celého světa k akcím. Ani dnes tomu nemůže, a nesmí být jinak. I levice v Česku, která zdaleka ještě nepřekonala stres z polistopadových porážek, má povinnost postavit se nesmlouvavě a zcela nedvojsmyslně těmto chorobám současnosti. Lze samozřejmě namítat, že levice v naší zemi postrádá sebevědomí, chybí jí společný program a je roztříštěná. To vše je do značné míry pravda. Stejně tak je ale pravda, že ani odvaha, ani program či jednota se nezrodí v kabinetech vědců či prostřednictvím usnesení nějakého stranického orgánu. Právě úkoly, jako je nutnost čelit rekordní nezaměstnanosti a válce v Iráku, jsou těmi tématy, které budou levici v Česku mobilizovat, pomohou jí pochopit povahu současné doby a povedou ji ke společným akcím.
Komunisté v této chvíli musí prokázat jak principiálnost, tak i demokratičnost. Jsme jedinou stranou, v níž nikdo nepochybuje o tom, že dnešní nezaměstnanost je právě tak projev nekulturnosti kapitalismu, jeho bezohlednosti vůči individuálním potřebám statisíců a miliónů lidí, ale i neschopnosti představitelů státu vytvářet podmínky pro rozvoj ekonomiky. Nezaměstnanost je zároveň i neuvěřitelným plýtváním největším bohatstvím společnosti – lidskou schopností pracovat. Pro nás je člověk víc než pracovní síla. Ovšem člověk, který je zbaven svého práva na práci je zároveň zbaven i své přirozené sociálnosti.
Jestliže hovoříme o tom, že pracující v kapitalismu je odcizen od výsledků své práce, pak nezaměstnanému hrozí, že bude odcizen od celé společnosti. V této situaci se člověk nemůže rozvíjet, kultivovat sebe i podmínky svého života. Jaký má být smysl jeho existence? Boj proti nezaměstnanosti je proto pro nás bojem za kvalitu života každého člověka i bojem za efektivní hospodářství v této zemi.
Není větší porážkou lidskosti než bombardování měst a vesnic. Agrese v Iráku – a bez mandátu Rady bezpečnosti OSN nese útok proti této zemi všechny znaky agrese – je pro nás varováním, že svět, ve kterém zmizela mocenská rovnováha, a v němž mezinárodní instituce na obranu míru a práva prožívají krizi, je velice nebezpečným světem. Nesmíme zapomínat ani na minutu, že od konce 90. let výdaje na zbrojení na této planetě rostou. Vždyť v roce 2001, což je poslední rok, ze kterého zatím máme souhrnné údaje, dosáhly vojenské výdaje ve světě neuvěřitelných 772 miliard dolarů. Přitom jediná země – Spojené státy americké – vydává 36 % této částky, zatímco pět dalších zemí s nejvyššími výdaji každý pouze přibližně pět procent!
Již dnes, kdy se v nás hromadí hněv při pohledu na plameny z hořících domů Iráku, musíme s chladnou hlavou zvažovat, v jakém světě budeme žít zítra. Snad nejdůležitější problém se skrývá v odpovědi na otázku, co vlastně udělá agrese proti Iráku se samotnými Spojenými státy. Dokáže se zmobilizovat americká veřejnost tak, aby zabránila své vládě pokračovat nastoupenou cestou? Nebo nás po válce v Iráku čeká válka další? Kde tento krvavý pochod bojovníků za svobodu byznysu a pohádkové zisky hrstky vyvolených skončí? A v neposlední řadě – co my sami můžeme udělat proti válce?
V zápase se nezaměstnaností i v boji proti válce čelí levice v Česku zvláštnímu problému. Tím problémem je sociální demokracie. Shodou nešťastných náhod, i díky malé schopnosti jejího vedení, dosahuje tato země rekordní nezaměstnanosti v situaci, kdy sociální demokracie stojí v čele vlády. Výsledky práce právě této vlády tak diskreditují nejen program sociální demokracie, ale vrhají stín i na levici obecně. Stejně tomu je i pokud jde o válku. Rozporuplná vystoupení premiéra a jeho ministrů, ale i parlamentních představitelů sociální demokracie, ukazují, že ani v tak zásadních otázkách, jako je dodržování mezinárodního práva a odpor proti agresivní válce, není sociální demokracie jednotná.
Navíc poté, kdy díky hrubým chybám svého vedení sociální demokracie znemožnila zvolení levicového prezidenta, reaguje tato strana na nové problémy ústy některých svých představitelů zcela nevhodně. Bez ohledu na potřebu hledat jednotu všech humanistických sil v boji proti nezaměstnanosti a válce, tito lidé vpředvečer sjezdu sociální demokracie vytáhli ze smetiště dějin tisíckrát již zprofanovaný heslář: vulgární antikomunismus. Na odliv svých volebních preferencí – a podle některých posledních propočtů by dnes ve volbách do Poslanecké sněmovny KSČM získala o 7 mandátů víc a ČSSD by ztratila 6 mandátů – reagují tito představitelé sociální demokracie antikomunistickou rétorikou. Tato zcela nesmyslná taktika, která má zastavit odliv levicových voličů pomocí útoků na levici, může krizi v sociální demokracii jen prohloubit a výrazně snížit i její koaliční potenciál. Svěřit péči o programové cíle a politickou strategii do rukou chorobným kádrovákům je nejkratší cesta do záhuby každé politické strany, tedy i sociální demokracie.
V této chvíli si ale všichni skutečně levicově orientovaní lidé Česka musí uvědomit, že přes všechny rozdíly mezi námi pouze společně můžeme uspět v zápase s nezaměstnaností a válkou, ale i s militarizací politické kultury, politickým primitivismem mnoha sdělovacích prostředků či kriminalitou a dlouhou řadou dalších nakupených problémů. Komunisté si nečiní žádný nárok na vedoucí postavení v levici. Víme, že levice ve světě i v Česku je pluralitní, a my jsme se již naučili z této plurality čerpat inspiraci. Jediné, co chceme, je věcný bez předsudků vedený dialog o skutečných problémech s nadějí, že po něm bude následovat společný čin. Čin, který znovu pozvedne sebevědomí levice a znásobí její sílu. Čin ve jménu toho, co vždy bylo a je pro levici posvátné – ve jménu práce a míru!
Halo noviny, 21. března 2003, Jiří MAŠTÁLKA