Jean-Claude Juncker dospěl najednou k převratnému poznání. Jak prohlásil před pár dny v německém Pasově, bude muset Evropská unie usilovat o praktický vztah s Ruskem. Sice s povzdechem, že to prý podle něj není moc »sexy«, ale musí to tak být. Pokračovat dál ve vztazích s Ruskem »takto dál nemůžeme«, prohlásil předseda Evropské komise…
Docela by mě zajímalo, jestli tento záměr, uskutečnit obrat v politice vůči Ruské federaci, přednesl už také svým podřízeným. Tedy jednotlivým komisařům, zodpovědným za fungování Unie. Jsem zvědav, jak na taková slova prakticky naváže například Federica Mogheriniová, odpovědná za unijní zahraniční a bezpečnostní politiku, nebo třeba její kolegyně Cecilia Malmströmová s obchodním portfoliem.
Obou komisařek se na to hodlám přímo zeptat, jak tedy budou slova svého šéfa naplňovat skutky. Nicméně si neodpustím poznámku, že pan Juncker opravdu »neobjevil Ameriku«. Jen složitou cestou, na které po nezodpovědném narušení vztahů mezi EU a Ruskem především uvalením nesmyslných sankcí, zůstává bezpočet příkladů škod, dospěl k tomu, na co třeba i jako soudní evropští poslanci mnozí upozorňujeme už dávno. Bez vzájmemné spolupráce s Ruskem se Unie prostě neobejde. Jenomže i k výzvám, aby právě Evropský parlament byl onou platformou pro výměnu názorů mezi Bruselem a Moskvou – jako jediná, přímými hlasy občanů demokraticky zvolená evropská instituce, byly dosud unijní špičky hluché.
»S Ruskem se musí zacházet slušně a nemůžeme si dovolit, aby nám vztahy s ním diktoval Washington,« konstatoval, jako by právě prozřel, předseda Evropské komise Juncker. Co dodat? Snad jen – moje řeč, a to už dlouho, pane předsedo!