V první řadě by tam měli činit ti, kdo projekt evropské integrace nejen zhmotnili, ale i kodifikovali jako projekt neoliberální, militaristický, s velmocenskými ambicemi a ve svém důsledku asociální, nedemokratický a agresivní. Tedy představitelé vlád a tzv. elity členských států EU a bruselští tzv. technokraté; ti všichni dosud poslušně sloužili projektu takto realizovanému.
Doposud panoval jakýsi neoficiální konsenzus, že asociální a antihumánní politika EU (včetně její mezinárodní dimenze) nebude na vládních úrovních zpochybňována. Že odpovědí na sociální problémy a mezinárodní napětí nebude adekvátní politika sociální soudržnosti, předcházení a mírového řešení konfliktů… S tím je teď konec. Nový řecký levicový premiér přišel a zpochybnil tak, že neoliberální základy EU začínají silně vibrovat. Politické signály, které přicházejí z Atén, by měly varovat celou EU, ale především její hnací sílu: Spolkovou republiku Německo, jejíž vláda koneckonců stála za tím, že Řecko bylo podrobeno úspornému diktátu tak drastickému, že vzal perspektivu celé generaci.
Už první úřední krok řeckého premiéra Tsiprase měl symbolicky velkou vypovídající hodnotu: Alexis Tsipras položil věnec u památníku dvou set Řeků, které nacisté postříleli 1. května 1944 u Kesariani. Německá vláda dodnes odmítá převzít za tento zločin (stejně jako za jiné) morální odpovědnost a přikročit k alespoň symbolickému zadostiučinění. Pozoruhodný byl i druhý Tsiprasův oficiální počin: setkal se s ruským vyslancem v Řecku, načež ruský ministr zemědělství Fjodorov do Atén vzkázal, že zákaz importu potravin z EU do Ruska by pro Řecko nemusel platit. Ostatně Řecko dává jasně najevo, že je proti dalším sankcím, které hodlá EU na Rusko uvalit. Tedy další signál: protiruská fronta v EU se tak přinejmenším nalomila.
Velkou pozornost zasluhuje nový Tsiprasův ministr financí. Stal se jím známý ekonom Giannis Varoufakis, radikální kritik společné měny a člověk, který si nebere servítky. Ne, Varoufakis nechce odejít z eurozóny, požaduje však pro Řecko takovou měnu, která umožní zvládat sociální problémy. Pokud by to nebylo možné s eurem (například kvůli postoji Německa), musí se o to Řecko pokusit bez společné měny…
Alarmující by také pro »elity EU« mělo být, že řecký příklad může nejen poučit, ale výrazně podpořit a přivést k moci stejně smýšlející politické síly v jiných členských státech EU, aktuálně především ve Španělsku a Itálii. Otázka dne tedy zní: kdy bude EU konečně reagovat na tristní stav integrace v zájmu prosté sebezáchovy? Co vše se ještě musí stát, aby velcí kormidelníci EU včetně hlav členských států pochopili, že jejich neoliberální projekt selhal a je ve slepé ulici?