Rusko zůstává v EU jablkem sváru. Rozsáhlá Zpráva Titre o stavu transatlantických vztahů po volbách v USA, kterou před dvěma týdny předkládal Evropskému parlamentu Commission (AFET) Výbor pro zahraniční věci, uvádí, že si Unie uvědomuje význam Ruska jako sousední země, jeho provázanost s EU a jeho úlohu hlavního hráče na regionální i globální úrovni a zdůrazňuje význam budování konstruktivní spolupráce s Ruskem .
Dodává, že je nutné koordinovat přístup k jakékoli reformě evropské bezpečnostní struktury a domnívá se, že vývoj této struktury, která také zahrnuje mezinárodní dohody, jako je Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě, se musí řešit v dialogu s Ruskem . Jenže jedním dechem připojuje výzvu, aby EU a USA vypracovaly společnou strategii pro šest východoevropských zemí (Moldavsko, Ukrajina, Gruzie, Arménie, Ázerbájdžán a Bělorusko) s cílem dosáhnout podstatných a trvalých výsledků při provádění nového východního partnerství a černomořské synergie . Tedy EU a Spojené státy mají vypracovat společnou strategii pro oblast postsovětského prostoru, kde mají působit bez Ruska. Bez Ruska ale může také znamenat proti Rusku.
Obdobně dvojsmyslně vypadají kroky v oblasti energetické bezpečnosti. I když zima ukázala, že problémy s dodávkami plynu jsou převážně na Ukrajině, jednání o zlepšení situace minulý měsíc vyústilo v dohodu o modernizaci tranzitní sítě na Ukrajině tak, aby byla zvýšena spolehlivost a kapacita. Na konferenci 23. března podepsali zástupci Evropské komise, ukrajinské vlády a mezinárodních finančních institucí společné prohlášení, v němž vyjadřují podporu modernizaci a rozvoji ukrajinského tranzitního systému. Přitom problémem dodávek nebyla kapacita sítě, ale neplacení plynu ze strany Ukrajiny. Navíc z dohody bylo vyloučeno Rusko, což jasně ukazovalo na protiruské geopolitické hry, které nemají nic společného s bezpečností dodávek plynu. To ale ukázalo na neuvěřitelnou naivitu těch, kteří za režie českého předsednictví, konkrétně ministra průmyslu a obchodu Martina Římana, onu dohodu EU a Ukrajiny připravili: čí plyn do nových trub budou dávat, když se nedohodnou s Ruskem?
A tak by bylo možné pokračovat. Evropa se zmítá mezi zaslepenou rusofobií politických elit v postsocialistických zemích svého středovýchodu a pragmatismem států s velkými ekonomikami, tedy Německem, Francií a Itálií. Ony staré země Unie mnohem lépe chápou potřeby nové doby. Cítí provázanost osudu v globální ekonomické krizi i potřebu vzájemné spolupráce při hledání cesty z krizové pasti. Vidí, že Rusko již od loňského roku utratilo na záchranu svého bankovního sektoru a reaktivní stabilitu rublu přibližně 200 miliard dolarů – čímž platí za svoji provázanost se Západem. V Berlíně, Paříži i v Římě chápou mnohem lépe než v Praze, že rozbití spolupráce s Ruskem otočí mohutné surovinové zdroje Sibiře a otevře ruský trh novým ekonomikám Východu. A bez spolupráce s Ruskem nebude EU konkurenceschopná na světovém trhu budoucnosti.
Lze ovšem předpokládat, že mnozí z těch, kdo dnes nevynechají jedinou příležitost pro to, aby pomluvili Rusko, převléknou kabát či ztichnou v případě, že Spojené státy změní vůči Rusku svoji politiku. Nový prezident USA Barack Obama se snaží zbavit svoji zemi zátěže, kterou na zahraniční politiku vložil avanturismus vlády George Bushe. S tím souvisí i praktikování politiky dvojího metru vůči Rusku a pohrdání jeho oprávněnými zájmy. Na červenec se chystá Obamova návštěva v Moskvě. Jeho jednání s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem naznačí, zda EU nalezne vůči Rusku jednotný jazyk.