Rusové před branami!

27.2.2006 v 11:56

Již před svým zvolením do EP jsem na půdě Parlamentního shromáždění Rady Evropy vnímal sílící tendence stavět Rusko zejména, ale i další postsovětské republiky do role školáků, které vyučuje velký evropský bratr. Zejména v posledním období tyto, zpočátku sporadické výkřiky, přerostly do akcí, které lze nazvat kampaní. Pro příklady nemusíme chodit daleko: opakované návrhy projednávání situace v Čečensku, snaha dosáhnout hyperkritickou rezoluci na půdě Rady Evropy, která pomíjí tak základní právo a povinnost suverénního státu jako je nevměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu. Nebo jiný příklad: komentáře o volbách, ať už parlamentních nebo prezidentských, které proběhly v Rusku či v Bělorusku. Podobná situace rusofobních nálad se objevuje v poslední době i na půdě EP. Tyto tendence nemohly jinak než negativně ovlivnit i průběh summitu Rusko-Evropská unie. Stojíme společně před výzvou jaký vlastně má být budoucí vztah EU a Ruska zejména po té, co se při opakovaných prezidentských volbách na Ukrajině výrazně střetly zájmy těchto dvou hráčů evropské politiky. Není náhodou a bez zajímavosti, že nositeli hyperkriticismu vůči Rusku (ale i dalším postsovětským zemím) jsou zástupci ze zemí, které před lety patřily do tzv. sovětského bloku (v širším smyslu). Máme-li hledat pozitivní východisko pro EU i pro Rusko z této situace, je třeba se zamýšlet seriozně nad možnými příčinami tohoto stavu.Česká laboratoř

Po sametové revoluci v roce 1989 se v české politice zabydlelo málo tak výrazných myšlenkových stereotypů, jako je uměle vytvářený strach z Ruska. Snad skutečně bývaly časy, kdy se v naší zemi říkalo: „Bude v Čechách dobře, až se z Vltavy napije kozácký kůň“. Dnes je však možné uvnitř politické elity zaznamenat soutěž, kdo prokáže větší odpor k Rusku. Úspěch v této soutěži napomáhá v Čechách kariéře. V hlavních sdělovacích prostředcích je patrná zcela jednostranná snaha přinášet pouze negativní informace o Rusku (pozitivní informace jsou systematicky zapírány). Z ruských politiků pak dostávají slovo převážně jen představitelé pravicové opozice. Obdobné jevy lze zaznamenat i v ostatních postsocialistických zemích střední Evropy. Není proto divu, že se tyto nálady po posledním rozšíření Evropské unie přenášejí i na půdu Evropského parlamentu.Pravicový odpor

Tento negativní vztah k Rusku, který je překvapivý pro mnohé ruské politiky, diplomaty, ale i turisty, má čtyři hlavní příčiny. Především je zde pravicový konsensus mezi většinou politické elity a nejdůležitějšími sdělovacími prostředky, který navazuje na odpor ke všemu sovětskému. V roce 60. výročí vítězství spojenců nad nacismem a fašismem je třeba počítat s tím, že pro mnohé představitele postsocialistických elit je sovětská osvoboditelská mise pouze cestou do socialistického otroctví. Vděčnost se nepromíchala jen s nenávistí kolaborantů s německými okupanty a jejich potomků. Je smíchána i se strachem majetných skupin, ale i liberálů, kteří nadále spojují Rusko s nebezpečím socialismu (jejich pojetí z dob studené války). Po změnách v roce 1989 se zároveň v propagandě i ve společenských vědách prosadily geopolitické přístupy, které chápou rozhodující ruský podíl na porážce nacismu a fašismu jako podsazování vlastních imperiálních ambicí Moskvy.V těchto geopolitických přístupech se zcela opomíjí humanistický étos, který za cenu velkých obětí naplňovali nejen vojáci rudé armády, ale i občané SSSR jak státu. Cílem je přesvědčit lidstvo, že vítězství nad fašismem zajistily pouze spojenecké armády Západu. Pomníky rudoarmějců by měly zřejmě pokrýt mech a lišejníky a tlustá vrstva zapomnění. Takový přístup bylo možné sledovat např. při výročí osvobození Osvětimi, kdy sdělovací prostředky mnohých členských států EU zcela opomněly, kým byl tento koncentrační tábor osvobozen. Možná, že se mýlím, ale do stejné kategorie, podle mého názoru, patří i současná kampaň o zákazu tzv. komunistických symbolů. Na jedné straně má posloužit k dalšímu dílu zapomnění, že s těmito symboly je spojena jedna z vítězných armád spojeneckých mocností ve 2. světové válce. Za další – efektem má být diskreditace levice, která je s těmito symboly spojována v době, kdy EU obchází strašidlo demontáže sociálního státu.Rusko jako historické nebezpečí

Přívrženci geopolitických představ o politice nevnímají růst Ruska v 17. a 18. století jako obranu Evropy z východu, ale jako předpoklad imperiální expanze do Evropy. Zformovalo se zvláštní geopolitické podvědomí mnoha politiků, publicistů, ale i vědců a části veřejnosti, po něž je podstatné, že Rusko koncem 18. století prorostlo až do střední Evropy. Na tomto základě pak definují Rusko jako nezvladatelný kolos, jehož nevyčerpatelným teritoriálním ambicím je nutné čelit i dnes. Ohlasy této vize lze zachytit v mnoha zemích Evropy i v Evropském parlamentu. Zvláště silná je ale v Česku. Zde se totiž mísí s mnohdy ještě živou vzpomínkou na intervenci vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968.Pro řadu lidí v Československu znamenal tehdejší sovětský zásah proti Pražskému jaru nejen konec pokusů o obrodu socialismu, ale také zničení jejich osobní kariéry, ztrátu zaměstnání, někdy i politické pronásledování. V mnoha případech se jednalo o lidi, kteří byli po válce orientování levicově a prosovětsky, a kteří byli politicky aktivní. Postupem času se pod tlakem individuální zkušenosti ideologicky přeorientovali – a stejnou cestou vedli i své potomky. Není náhodou, že vpředvečer přijetí České republiky do NATO visely v Praze obrovské plakáty zobrazující Leonida Brežněva hrozícího maličké středoevropské zemi (další léta ukázala jiné portréty). Liberální charakter nových moskevských elit na této skutečnosti změnilo jen málo. Pouze vyvolává celou řadu nedorozumění, neboť někteří ruští diplomaté a politici se domnívají, že pouhá ideologická podobnost znamená porozumění, následnou spolupráci či dokonce zakládá důvod k přátelství. Jenže liberální představy o právním státu či svobodném trhu netvoří jediný rozměr světového názoru pravicových elit ve střední Evropě ( a už vůbec ne občané jednotlivých států).Odpor k Rusku jako psychický (patologický) stav, který vyrůstá z emotivního odporu k socialismu a z vize ruských imperiálních ambicí, je též spojen s vyhraněnými politickými zájmy určitých jednotlivců a skupin. A spolupráce vyžaduje nejen ideologickou blízkost, ale i jednotu zájmů. Je zřejmé, že pro řadu představitelů západních mocností, a to především pro některé politiky ve Spojených státech, znamená partnerství s Ruskem totéž jako jeho strategické řízení. Hegemonistická politika je vždy spojena s neochotou dávat podíl na vedení světa. To v oblasti střední Evropy znamená totéž jako určování politiky v tomto regionu. V duchu představ Zbigniewa Brzezinského o Eurasii, jako velké šachovnici partnerství, mimo jiné znamená využití Německa pro americkou správu střední Evropy (možná že jeho spojenci dají v současné době přednost sílícímu Polsku). Strategické řízení se ale nevyčerpává pouhým vymezením koncepce. Zahrnuje též – a možná hlavně – rozmisťování disciplinovaných kádrů. To se ve střední Evropě, a nejen zde, těmto kruhům daří (příkladem může být Ukrajina, Gruzie, ….)Levicová nedůvěra

Nedůvěra k Rusku není patrná jen na pravici českého (a nejen českého) politického spektra. Levicový skepticismus je vyvolán zejména hlubokým zklamáním z chování Sovětského svazu v druhé polovině 80. let. Dále pak rozporem mezi slovy a činy jak to vnímá severská Zelená levice. Nejde jen o to, že Moskva se zřekla socialismu, jemuž mnozí ve střední Evropě věřili a obětovali mu nejlepší část života. Nejde ani pouze o to, že Moskva slzám nevěří (ostatní stejně jako další metropole). Rusko se z tohoto regionu stáhlo bez jediného náznaku pomoci svým bývalým spojencům. Ponechalo je napospas pronásledování ze strany nových, zřejmě dobře zaplacených a zmanipulovaných, politických elit. S velmocenskou bezohledností zradilo lidi, kteří byli oddáni Sovětskému svazu, a pro tuto svoji víru a lásku riskovali jak před 2. světovou válkou, tak i při nacistické okupaci v roce 1938, ale svým zvláštním způsobem i po roce 1968. Tento pocit není omezen pouze na jednu generaci. Není mi znám jediný příklad z návštěv Michala Gorbačova v Česku po roce 1989, kdy by se zastal svých bývalých soudruhů. A to ani reformních, se kterými byl i v blízkých osobních vazbách. Totéž platí i o těch politicích v Moskvě, kteří se stali představiteli nové orientace.Je zřejmé, že nejen samo stažení se ze střední Evropy, ale i způsob jeho provedení, byl v rozporu s ruskými národními zájmy, To ještě více umocňuje nedůvěru k Rusku jako k zemi, která nejen dokáže obětovat přátele, ale není ani schopná pochopit vlastní potřeby. Navíc někteří levicoví intelektuálové velmi citlivě reagují na nejrůznější geopolitické imaginace vzniklé v Moskvě, které v rámci fantazií o budoucí kontinentální Ruské říši přiřazují Česko a Slovensko do německé sféry vlivu – tedy úplně stejně, jako koncepce Brezisnkého a jeho amerických kolegů či středoevropských epigonů.Kultura a sociální obavy

Odpor vůči Rusku má často i kulturní rozměr. Nejde jen o embargo ruské kultury, které znamená ztrátu kontaktu nejen s moderním, ale u nové generace i s klasickým ruským uměním. Toto embargo se sice v posledních letech oslabuje, ale některé sdělovací prostředky vydávají za důkaz své tolerance především promítání ruských filmů z první poloviny 90. let, které jsou přeplněné ruským flagelantstvím. Nelze zapomínat ani na cílevědomé pěstování odporu k pravoslaví. Děje se tak především pomoci propagace představ o konfliktu civilizací v duchu prací Samuela Huntingtona. Pravoslaví je vydáváno za temný byzantismus, který je v přímém rozporu s osvíceností katolicismu a protestantismu. Ruku v ruce s nově objevenou tezí o jednotné židovsko-křesťanské tradici, které mlčky opomíjí staleté pronásledování Židů na Západě, se popírá možnost jednoty katolického, protestantského a pravoslavného křesťanstva. Kultura podle těchto představ sahá pouze tam, kam se v Pobaltí ohněm a mečem probojoval Řád německých rytířů.Tento přístup se dnes stal základem nejen pro mnoho novinářských nízkokvalifikovaných úvah či studií politologů, ale i pro nejednu historiografickou interpretaci. Orientace duchovního života v Rusku na vlastenectví, které je spojováno s posilováním role pravoslaví, je sice zcela pochopitelná, ale tuto situaci nikterak nezjednodušuje. Nelze zapomínat, že toto oddělení od pravoslaví se nepodařilo překonat ani v 19. století a na začátku 20. století, v dobách největší slávy panslovanské myšlenky v dnešním Česku a na Slovensku. I tehdy výzvy některých národních buditelů, politiků či publicistů k přechodu k pravoslaví, zůstaly nevyslyšeny.Čtvrtá příčina nedůvěry k Rusku má sociální kořeny. Jde vlastně o druhou stranu mince známé jako amerikanismus středních tříd. Spojenectví s Ruskem je vydáváno za cestu k sociálně-ekonomického zaostávání, za orientaci ke snížením kvality života a životní úrovně. Amerikanismus pak jako záruka hollywoodské barevnosti života. Tento obraz není pěstován jen každodenní propagandou v podobě televizních ilustračních záběrů chudé ruské vesnice či rozpadající se městské zástavby. Stal se součástí politického podvědomí dávno před rokem 1989. Prolomit tuto myšlenkovou šablonu nelze žádnou propagandou, ale jen v návaznosti na dynamický ekonomicko-sociální rozvoj Ruska a rozšiřováním vzájemně výhodného obchodu.Rozklad protiruského syndromu

Rusko je dnes v Česku stále mnohými lidmi vnímáno pomocí emotivních obrazů z května 1945, nebo ze srpna 1968. Ale nejen to. U některých lidí je patrný syndrom, který slučuje představu o imperiálních ambicích Ruska s pravicovou obavou z ruské levicové revoluční mise, levicovým pocitem zrady, představami o zásadní kulturní odlišnosti a strachem ze sociálního zaostávání. Tento syndrom je ve středoevropských zemích různě silný – v Česku jistě více než na Slovensku – ale je patrný v celém tomto regionu. Navíc je tento syndrom cílevědomě pěstován těmi politiky a podnikateli, kteří buď sami nemají z nejrůznějších důvodů Rusko rádi, nebo prostě mají konkurenční politické či ekonomické zájmy.I když ani jeden z těchto obrazů nevypovídá o současné či budoucí orientaci současného Ruska, ruská diplomacie a politika nedokázaly tyto stereotypy za patnáct let překonat. Je ale zbytečné pasivně čekat na dobu, kydy obavy z Ruska samy vymizí jako vymizely obavy z napoleonské Francie či hitlerovského Německa. Třeba už proto, že je zde důležitý rozdíl: Francie a Německo nejsou tak mocné, jako bude za deset let Rusko. I když není důvod pohlížet na Rusko jako na imperiální mocnost, je a bude zemí se specifickými národními státními zájmy rozloženými po celém euroasijském kontinentu a za přilehlými oceány. Tyto zájmy se nutně někdy zkříží i se zájmy států, které jsou objektivně jeho partnery – nemluvě již o protivnících. Nedávné prezidentské volby na Ukrajině ukázaly, jak tvrdě jsou ochotni tuto hru někteří západní politici hrát. Nemá-li se Rusko v nejbližších letech dostat do podobné situace jako na Ukrajině také v Kazachstánu, Ázerbajdžánu či jinde, mělo by pochopit, že svůj zápas o informační bezpečnost musí vézt nejen doma, ale zejména za hranicemi.Pozitivní obraz Ruska jako země s přátelskými úmysly, bez mesiášských a imperiálních ambicí, vědomé si vlastních nedostatků, ale usilující o jejich překonání, nemůže vzniknout sám. Může být vytvořen jen jako cílevědomé překonávání myšlenkových stereotypů. A nejen to. Musí se opírat o politiku, která vnímá, jakými technologiemi jsou prosazovány konkurenční zájmy. Těžko lze hovořit o obhajobě národních zájmů a nevidět, z jakých zahraničních zdrojů a proč jsou placeny nejrůznější účelově vytvářené občanské iniciativy a výzkumně-propagandistická centra. Z vlastní zkušenosti pozorovatele voleb ať už pod vlajkou Rady Evropy či EP musím konstatovat, že Rusko bylo vždy jakýmsi trnem v oku. V této souvislosti jsem v debatě o výsledku voleb na Ukrajině předložil EP dva náměty:

Jednak – evropské instituce by se měly vážně zabývat standardem (kodexem) demokratických voleb. Za tím funguje jen metoda dvojích standardů a velmi neobjektivního známkování jednotlivých států. Takový postup není dlouhodobě udržitelný neboť vychází ze starého římského principu, že co je dovoleno bohu není dovoleno volu.

Za druhé vzniká nezbytnosti stanovení mantinelů pro intenzitu (míru) vměšování se do vnitřních záležitostí jednotlivých států. Připouštím, že každý stát při obhajobě svých národních zájmů má právo sympatizovat s vedením, které je mu nakloněno. Ale takové sympatie musí mít svoji hranici.Přes všechny negativa, které charakterizují současné chápání Ruska ve střední Evropě, lze říci, že situace se vyvíjí příznivým směrem. Prvotní protiruské emoce z konce 80. a začátku 90. let postupně opadají. V politice se začínají prosazovat lidé z mladší generace, kteří nevystavěli svoji kariéru na boji proti sovětskému vlivu v tomto regionu. Lze oprávněně namítnout, že elity malých středoevropských států jako celek stále ještě pociťují potřebu manifestovat svoji věrnost tzv. západním hodnotám přikláněním se k extrémním politickým postojům – jak to bylo patrné při bombardování Jugoslávie a jak je to vidět při současné intervenci v Iráku.Objevují se ale i politici s větším citem pro národní zájmy malých středoevropských států, které reprezentují. Navíc zásadový postoj Francie, Německa, Belgie a v poslední době zvláště Španělska v případě intervence v Iráku ukazují, že neexistuje jen jedno pojetí zahraniční politiky Západu. Jedním z příkladů může být i vývoj vztahů mezi ČR a Ruskem. Po letech měkce řečeno stagnace jejíž příčinou byla především česká pozice došlo k výraznému oživení našich vztahů, a to nejen na nejvyšší politické úrovni (návštěva prezidenta V. Klause v St.Petěrburgu), návštěva zahraničního výboru PS ČR , ale k obratu dochází i v ekonomické spolupráci. Velký podíl na tomto úspěchu měli i velvyslanci našich zemí a lze si jen přát, aby tato příznivá tendence byla zachována.Česká republika jako člen unie má šanci sehrát pozitivní roli ve vzájemných vztazích EU – Rusko. Od obou politických elit to bude vyžadovat hledání nových přístupů nezkažených léty společné historie. Ta jistě nesmí být zapomenuta, ale nesmí být zneužívána jako nástroj ke zhoršování vztahů. Nová životní zkušenost celých sociálních skupin ve střední Evropě se vzpírá protiruským ideovým stereotypům. Výzkumy veřejného mínění v Česku, ale i na Slovensku ukazují, že navzdory tomu, že někteří politici a media stále intenzivně rusofobii pěstují a hýčkají, pouze malá část obyvatelstva pokládá Rusko za hrozbu míru. Před rokem a půl pouze 4,8 % dotázaných obyvatel České republiky pokládalo Ruskou federaci za zemi nepřátelskou vůči Česku – a častěji pociťovali nepřátelství v Rakousku a Německu. Roste zájem o ruskou kulturu a jazyk. Vzájemná hospodářská výměna by sice mohla být vyšší, ale na české straně není již tak svazována politickými pouty jako před deseti lety. To vše pomáhá vytvářet stále reálnější obraz současného Ruska – a tedy i předpoklady pro hlubší spolupráci. Stále ale platí, že i Rusko by mohlo a mělo pro vylepšení svého obrazu ve střední Evropě udělat mnohem víc než činí doposud.