S blížícími se volbami do Evropského parlamentu (EP) roste množství útoků proti KSČM jako straně, která nesporně bude ve volbách jednou z nejúspěšnějších. K útoku zatroubil Jiří Pehe, který jako pracovitý propagandista neváhal pro méně chápavé čtenáře Práva dvakrát zopakovat stejné agitační schéma.
Podle něho je KSČM na rozcestí. Když na sjezdu nezvolí reformní vedení, uzavře se v EP do izolace v bezvýznamné frakci. Podobný argument použil i soc. dem. poslanec Libor Rouček, avšak pan Pehe navíc v dojemné péči o osud naší strany ještě dodává, že výsledkem bude i oslabování pozic KSČM doma.
Podle těchto pseudoanalýz není důkazem demokratičnosti KSČM vnitrostranická diskuse a volby vedení, při nichž rozhoduje většina delegátů sjezdu. Jediným důkazem demokratičnosti pro ně bude, když zvítězí jimi definované tzv. reformní křídlo. Podle této logiky by se KSČM stala pro ČSSD a ostatní rádobydemokraty přijatelná tehdy, kdyby se přeměnila v sociální demokracii.
Pan Pehe do omrzení opakuje omšelé fráze, že KSČM má malý koaliční potenciál proto, že se nereformovala. Ve skutečnosti není malá možnost vstupu KSČM do vlády daná jejími vnitřními poměry, ale politickými předsudky části vedení ČSSD. Tato skupina se stále hlásí k usnesení bohumínského sjezdu zakazujícímu spolupráci s komunisty. Jedním z výsledků bylo vytvoření koalice s pravicovými stranami, jejíž politika hubí samu sociální demokracii.
Najdou se soc. dem. politici, kteří v duchu analýz pana Peheho hlásají, že se komunisté chystají k novému Únoru a pohlcení ČSSD. Ti však nevidí skutečné poměry v KSČM. Nedokáží ani rozpoznat, že mezinárodní podmínky dnes a v druhé polovině 40. let jsou zcela odlišné. Každý, kdo alespoň zběžně sleduje dění v Evropě, ví, že spolupráce socialistů a komunistů například ve Francii a Itálii rozhodně nepomohla komunistům. Znám mnohé z těch takzvaných dogmatiků v KSČM. Žádný z nich nevykazuje takovou ideologickou zaslepenost, jakou pří vší úctě ve svých článcích dává najevo pan Pehe.
Stejně tak jsem přesvědčen, že se mýlí pan Rouček, když nám podsouvá, že strašíme voliče Evropskou unií. Vedeme svou kampaň jako lidé, kteří si přejí jednotnou Evropu, a nejen v hranicích států EU. Od oficiózních propagandistů se lišíme tím, že upozorňujeme i na jiné možné varianty vývoje doma i v Unii, než nabízí prostoduchý vládní eurooptimismus.
Nejdeme do europarlamentu proto, abychom něco rozbíjeli. Jdeme tam proto, abychom hájili naše národní zájmy. Nejdeme tam proto, abychom se izolovali v nějaké frakci, ale abychom s kýmkoliv, bez ohledu na stranickou legitimaci, v EP prosazovali principy sociální spravedlnosti. Jdeme tam i proto, abychom se postavili těm politikům, kteří v cizích službách jeden den pošlou vojáky do Iráku, druhý den znemožní přijetí evropské ústavy a třetí pak rozeštvou evropské národy proti sobě.
(Autor kandiduje za KSČM do EP)