Slovy jen těžko něco napravíme

5.6.2005 v 16:00

Poněkud mne mrzí, že se tato debata otevřela způsobem, který pokládám přinejmenším za nešťastný. Je zvláštní, že takřka vždy, když předseda strany vyjede na delší dobu do zahraničí, jsou některými našimi členy otevírány podobné otázky. Za přinejmenším nedostatek vkusu pokládám i v této souvislosti vyjádření některých našich představitelů o potřebě změny vedení či programu. Možná by některým opravdu prospělo, aby nevypadali jako uličníci, aby zkusili takzvané špinavé prádlo vyprat nejdříve opravdu doma, tedy ve své vlastní členské základně. Ale to je jen na okraj.Jsou dva důvody, které vedou i některé členy naší strany k otevírání otázky omluvy. Tím prvním je snaha dostat se co nejdříve do vlády. Věří, a to i díky výzvám k omluvě od pravicových stran i sociální demokracie, že omluva je klíčem k ministerstvům. Představují si, že se budeme kát jako císař Jindřich v Canosse, a klatba, do níž jsme byli uvrženi, bude zrušena. Jenže takto to v politice nefunguje. Když nás takzvané demokratické strany nebudou potřebovat, každou omluvu prohlásí za nedostatečnou či neupřímnou. Když nás potřebovat budou, najdou si nás. Nedávné chování Stanislava Grosse je učebnicovým příkladem této pravdy. Podbízením ničeho nedosáhneme.Ten druhý důvod k omluvě je zřejmě objektivnější. Jaký?

Je jím programová katarze, kterou procházíme spolu s celou evropskou levicí. Musíme si být vědomi chyb, a v některých případech i zločinů, ke kterým došlo v minulém režimu. To, že dnes tyto chyby a zločiny odsuzujeme, neznamená, že se zříkáme důslednosti ve svém snažení. Jestliže si ale někdo v naší straně myslí, že nedemokratickými prostředky se dá prosadit socialismus, pak mu lze prostě říci: Už jsme to zkusili a prohráli jsme. Chceme systémové změny, ale pomocí demokratických prostředků a právního státu. Nevím o nikom ve vedení strany, kdo by si nebyl této skutečnosti vědom.Téměř každý člen KSČM, zákonodárce nevyjímaje, se setkává s tím, že po něm někdo požaduje vzhledem jeho stranictví tutéž omluvu. Máte vy osobně pocit, že se musíte omluvit?Omlouvat se mohu jen za něco, co jsem spáchal. Já se žádných zločinů nedopustil. Má-li někdo pocit, že bych se přece jenom měl jménem hnutí omlouvat, nedělá mi to nijak zvlášť problém. Jak ale často? Taky bychom mohli začít požadovat, aby se křesťanské strany omlouvaly za upalování nevěřících, liberálové za vytunelované stamiliardy, bezdomovce a nezaměstnané, války. Nejsem si ale jist, že se tím něčeho dosáhne. Václav Havel se omlouval za odsun – nic ho to nestálo. Mentálně totiž nepatří mezi ty, kteří by se ztotožňovali s poválečným uspořádáním Evropy. Jeho omluva byla upřímná, pokládáme-li za upřímnost to, že má někdo blíž k zájmům bývalých německých spoluobčanů než k současným českým občanům. A stejně chtějí nejrůznější spolky odsunutých Němců či jejich potomků omluvy další a další. Ani tato hra na omluvu nemá konce.Čím tedy podle vás mohou komunisté již několikrát vyřčené omluvě dodat na vážnosti?Cítím s každým, komu bylo v minulosti ublíženo. Slovy ale těžko něco napravíme. A nesmíme nikdy zapomínat, že naší omluvou musí být především nekompromisní obhajoba těch, kdo žijí z poctivé práce. Jim se musíme skutečně omlouvat i dnes, neboť jejich zájmy, které jsme chtěli a chceme hájit, jsme svými hrubými chybami pošlapali.autor: J. Exner zdroj: Haló noviny 31. května 2005