Španělsko, jako stát předsedající právě Radě Evropské unie,bude zanedlouho v polovině výkonu této funkce. Předsedající státy se na základě rotačního principu střídají tak rychle, že je velmi obtížné bilancovat celé funkční období, natož pak »poločas«. Myslím si však, že nebude od věci připomenout priority Španělů.První priorita, ekonomika a nová pracovní místa, neodráží jen skutečnost, že Španělsko patří k těm zemím takzvané eurozóny (měna euro), ve kterých je největší nezaměstnanost, nýbrž je pochopitelnou a očekávanou reakcí na prohlubující se ekonomický marasmus, do kterého Unie stále více zabředává. Další prioritou je implementace, tedy jakési »uvedení do provozu« Lisabonské smlouvy. Řada jejích ustanovení a opatření totiž zůstává pouze v teoretické rovině a Španělsko si předsevzalo, že se pokusí »nastartovat« nástroje, které by vedly k reálné aplikaci Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování EU.Přiblížit Evropskou unii občanům a učinit ji pro ně více takříkajíc stravitelnou – to bylo doposud zbožné, ale bohužel nerealizované přání každého předsedajícího státu, a Španělsko se tohoto přání chopilo jako další své priority. Jenže málo platné – troufám si tvrdit, že právě Lisabonské smlouva, se svým demokratickým deficitem a dalšími zásadními problémy, není základnou pro získání důvěry občanů a vytvoření jejich kladného vztahu k Evropské unii. Je tomu bohužel právě naopak.
Ambiciózní předsevzetí, učinit z Evropské unie respektovaného a agilního »globálního aktéra«, je další prioritou, v tomto případě ležící v oblasti zahraniční politiky. V pozadí tohoto záměru má být opět – jak jinak – alespoň ze strany levice tolik kritizovaná Lisabonská smlouva. Španělsko již vícekrát deklarovalo, že má například ambice řešit izraelsko – palestinský konflikt; za žádoucí výsledek těchto snah označil španělský ministr zahraničí Moratinos vytvoření samostatného palestinského státu. Já osobně bych u Španělů také rád viděl (nejen s ohledem na lingvistické aspekty) také snahu prohloubit vztahy Evropské unie se státy Jižní Ameriky a zlepšit vztahy mezi Unií a Kubou.Lze vyloučit z EU členský stát?
Tato podle mne velmi zajímavá a nelehká otázka se objevila v souvislosti se závažnými ekonomickými problémy, se kterými se dnes neúspěšně potýká Řecko. Někteří poslanci Evropského parlamentu se totiž tázali eurokomisaře pro hospodářské a měnové záležitosti Olliho Rehna (Finsko), zda lze z Evropské unie vyloučit státy, jako je Řecko, tedy takové, které vykáží nadměrný deficit hrubého domácího produktu, nebo se dopustí jiného závažného porušení povinností vyplývajícího z členství v EU. Budiž také připomenuto, že v souvislosti s nedávnou ratifikací Lisabonské smlouvy dokonce požadovali někteří francouzští politici vyloučení České republiky z EU!
Institut »vyloučení« však neobsahuje žádný základní smluvní dokument, tedy Smlouva o Evropské unii a Smlouva o fungování EU. Členství v EU není časově omezeno a Lisabonská smlouva zavedla – oproti předcházejícímu znění výše uvedených dokumentů – institut vystoupení z Evropské unie (čl. 50 Smlouvy u EU). Pokud jde o sankce vůči státu, porušujícímu závažným způsobem povinnosti vyplývající z členství v EU, lze za určitých podmínek pozastavit výkon práv tohoto státu, tedy práv, plynoucích rovněž z členství v EU (čl. 7 Smlouvy o EU). Odborníci se však vesměs shodují v tom, že zejména vystoupení z EU by bylo prakticky těžko proveditelné. Každý člen je totiž do systému EU integrován natolik, že jeho vystoupení by mělo závažné, takřka nezvladatelné důsledky z hlediska vypořádání vzájemných práv a povinností.