Stalo se již tradicí, že levicové strany sdružené v Evropském parlamentu ve frakci GUE/NGL pořádají ve státech EU, které vykonávají předsednictví, studijní dny. Posláním těchto návštěv je seznámení se situací partnerských politických stran v členské zemi ale i řešení některých strategických otázek za účasti pozvaných expertů. Vzhledem k současnému německému předsednictví v EU se konaly ve dnech 12. – 14. 5. studijní dny GUE/NGL v Berlíně.V průběhu prvního jednacího dne navštívili zástupci GUE/NGL koncentrační tábor v Sachsenhausenu a také Muzeum paměti věnované konferenci ve Wannsee (konference postihující vyhlazování Židů v průběhu druhé světové války). Následně byli představitelé frakce přijati zástupcem primátora města Berlín Heraldem Wolfem (PDS). V průběhu tohoto setkání seznámil náměstek primátora delegaci s vývojem v Berlíně, kde PDS v koalici se sociální demokracií představují vedoucí (vládnoucí) síly. K hlavním současným problémům Berlína patří vyrovnání se s vysokou mírou dluhu, který vznikl po sjednocení Německa. Jak je patrné z informací náměstka primátora, Berlín má zřejmě nejhorší období za sebou. V současné době prožívá hlavní město Německa nárůst investic do všech sektorů včetně dopravy, turistiky. Pomaleji ale přesto úspěšně se daří řešit i bytovou otázku obyvatel hlavního města.Další dva dny studijního pobytu byly věnovány tématům, která se týkají práce i Evropského parlamentu. V průběhu prvního jednacího dne proběhlo setkání s vedoucími představiteli nově vznikajícího levicového uskupení „Die Linke – PDS“. Této diskuse se zúčastnil předseda PDS L. Biski, O. Lafontain (levicová část soc. dem.), G. Gysi (předseda klubu Die Linke – PDS v Bundestagu). V diskusi zazněly následující, podle mého názoru inspirující, myšlenky. L. Biski konstatoval, že v současné době potřebuje levice především známé osobnosti jako kandidáty do zastupitelských funkcí různých úrovní. Levicové uskupení v Německu se začíná opírat o velmi silnou podporu odborového křídla, zejména ze západních zemí SRN. Tuto podporu nezískala levice ihned, ale na základě dlouhodobých zkušeností odborářů. Dále konstatoval, že podobná organizovanost a podpora odborářů (co do síly) není patrná z východních zemí SRN.V rozsáhlém vystoupení O. Lafontaina byly akcenty zejména na následující: Základním problémem levice bylo a je hledání témat, která mohou být nosná pro všechny obyvatele Německa. V současné době se takovými tématy jeví výše mezd (snaha vlády a podnikatelů snížit), výše důchodů (snaha v rámci reformy snížit), zachování a rozvíjení sociálního státu (snaha nejen na úrovni národního státu ale i EU o demontáž). Řečník také upozornil na nezbytnost prosazení přímé demokracie při volbách do zemských ale i národního parlamentu. Jak ukazují poslední analýzy, zastupitelský systém neodpovídá skutečnému rozložení sil ve společnosti, a to i díky malé účasti ve volbách (v posledních volbách v SRN byla účast nižší než v USA). Demokracie musí být skutečné vládnutí rozhodující (reálné) většiny voličů. Ve volebních programech se podle Lafontaina musí levice opírat o konkrétní odpovědi. Uvedl příklad: „Často se nás ptají, jaký chceme společenský řád? … “. Odpovídáme: „Chceme takový řád, který zachová mír, kde ve společnosti není nikdo vyloučen ze zaměstnání, tedy chceme, aby lidé měli chleba a mohli žít ve slušném životním prostředí.“ To odpovídáme dnes, jenže tyto teze je třeba přenést do jasného jazyka. Například – chceme efektivní kontrolu moci, zejména v tržní ekonomice. Proč? Tržní ekonomika má své hodnoty (důvody) a zejména má více center rozhodování. Nad těmito centry rozhodování je zatím malá veřejná kontrola a je zneužitelná. Stát by měl kontrolovat ale i reálně zasahovat v zásadních uzlech ekonomiky, např. v energetice. K tomu je nezbytné zvyšovat míru kontroly veřejnosti v klíčových oblastech, přičemž tuto činnost je třeba provázat s přímou demokracií.G. Gysi na úvod svého vystoupení položil řečnickou otázku, jakou šanci má levice po rozpadu SSSR. Konstatoval, že v 90. letech sociální demokracie v Evropě považovala komunistickou levici za vyřízenou. Na druhé straně v bývalých komunistických stranách přetrvával pocit „ublíženosti“ vzhledem k tomu, že vlastně nechtěly nic jiného než sociálně spravedlivou společnost, kterou upřímně budovaly. V současné době pod pojmem globalizace probíhá zejména zpochybňování sociálního státu, zvyšování militarizace, což jsou témata, která dávají novou šanci moderní levici. Gysi řekl: „Nemáme důvěru v kapitalismus, neboť zisk a peníze nejsou všechno a nejde o poslední slovo v historii.“V podmínkách po sjednocení Německa jsme si zvykli na to, že PDS je celonárodní stranou na východě s jedním procentem úspěšnosti na západě. Zvykli jsme si i na to, že východ Německa byl připojen k západu, ale západ se nepřipojil k východu (obyvatelé západní části Německa velmi málo věděli o reálném vývoji v bývalé NDR včetně např. úrovně sociálního zabezpečení, vzdělávacího systému atd.). A tak vznikla situace, že dnes nám představitelé ze západních zemí navrhují, abychom se jezdili dívat např. do Finska, jak organizovat systém jeslí, školek a školství a tím objevovat už objevené, neboť v této oblasti měla NDR vysokou úroveň. Podle Gysiho fakticky nedošlo ve skutečnosti ke sjednocení Německa, ale k pouhému připojení východních zemí (sjednocení se netýkalo školství, ale ani církví kromě jedné výjimky, kdy evangelická církev z bývalé NDR se i svojí strukturou sjednotila s evangelickou církví na západě). Všechno v Evropě má 17 let zpoždění, konstatoval Gysi.V době, kdy došlo k rozpadu, volili občané představitele sociální demokracie jako garanta sociálního státu, ale sociální demokracie v této roli zklamala. Ani kancléř Kholl se neodvážil udělat takové sociální škrty, jaké provedl sociální demokrat Blair. Spojení levicové části sociální demokracie a PDS není rozhodnutím z vášnivé lásky, ale racionální úvahou, že společně můžeme zásadně ovlivňovat politiku v Německu. Vítězství sjednocené levice v Brémách ukazuje, že i na západě je zájem o levicovou stranu, která vyjadřuje názory většiny voličů. V širších souvislostech nesmíme zapomínat ani na analýzu zkušeností např. z Latinské Ameriky. V posledních volbách sjednocená levice dostala důvěru větší než, upřímně řečeno, čekala a je třeba s touto důvěrou občanů velice opatrně zacházet. Kromě jiného to podle Gysiho znamená, že sjednocená levice zásadně mluví tehdy, kdy může reálně ovlivnit ducha doby. Pozn.: Minulý víkend proběhl ustavující sjezd Die Linke a nová politická strana se bude věnovat vytváření obnoveného programu demokratického socialismu.Další část jednání GUE/NGL se týkala témat „Evropský trh zdravotních služeb versus zdraví jako lidské právo“ a „Flexicurity: Cesta k zajištění sociální bezpečnosti“. S úvodním slovem vystoupila K. Liothard, která se zmínila o vývoji veřejných služeb ve vztahu k zdravotnictví v EP. Je zřetelná snaha o liberalizaci (privatizaci) veřejných služeb, k čemuž směřovala zpráva bývalého komisaře EK Bolkensteina. Úspěšným postupem levice v EP se zatím podařilo vyjmout zdravotnictví z těchto služeb, respektive ponechat ho i na úrovni EU ve veřejném sektoru. Kromě jiného se zde opírala levice o rozhodnutí Evropského soudního dvora a zakládajících smluv ES. Před levicí zůstávají dva základní problémy, které jsou protichůdné. Na jedné straně zajištění volného pohybu zdravotnických služeb (ovšem při zachování jejich teritoriální a finanční dostupnosti), na druhé straně mobilita pacientů (při zachování možnosti národních států ovlivňovat i finančně sektor zdravotnictví). K tomuto bodu vystoupil i zástupce KSČM J. Maštálka. Na začátku zdůraznil, že pokud by se vyvíjela ekonomická situace v ČR jako dosud, nejsou důvody k provedení zásadní reformy ve zdravotnictví. To však neznamená, že určité změny nejsou žádoucí. Pro zdravotnictví, jako součást veřejných služeb platí, že musí být zachována veřejná kontrola. Je nepochybné, že soukromé společnosti mohou veřejné služby zajišťovat velmi efektivně, ale otázka zní, proč by to dělaly, když jejich základním posláním je zajištění co největšího zisku. Základním problémem není, kdo služby zajišťuje (i veřejný podnik může fungovat neefektivně), ale důležité je, kdo, jakým způsobem služby objednává a jak je stanovována cena. Aby byl naplněn základní cíl zdravotnictví, kterým je zlepšování zdravotního stavu obyvatel, není možné ponechat vývoj ve zdravotnictví živelnosti, ale jsou nezbytné zásahy státu-tedy z centra. Tyto zásahy musí být směřovány k zajištění lokální dostupnosti zdravotní péče, kontroly kvality a také k regulaci vyváženosti rentability poskytovaných služeb. J. Maštálka také předložil návrh, který byl politickou skupinou akceptován, aby se v blízké budoucnosti frakce zabývala tématem zdravotnictví na zvláštním jednání s přizváním expertů a to i z důvodu, že zdravotnictví patří k sociálně velice citlivým bodům, je součástí evropského sociálního modelu a také z důvodu, že v součastné době dochází v mnoha členských státech unie k rozsáhlé privatizaci tohoto sektoru.Z debaty o Flexicurity je třeba upozornit na vystoupení expertů. Základním problémem současné doby je, že tzv. Zelená kniha o pracovním právu nevymezuje základní definice: Co je pracovní smlouva, co se míní pod dobou neurčitou a jak je zajištěna ochrana práce (pracovníků) zejména u tzv. atypické práce. Prof. K. Lötzer upozornil, že podle posledních údajů EK 14 % pracovních smluv v EU není standardních. Základními problémy v Německu jsou: snaha o deregulaci dosavadních pracovních smluv a tím ochrany zaměstnanců, snaha o rozšíření dočasných pracovních smluv, snaha o omezení bezpečnosti (snížení podpory v nezaměstnanosti, jistoty poskytnutí zdravotní péče). Na základě těchto snah došlo k tomu, že například na dočasné pracovní smlouvy pracuje v závodě BMW v Lipsku 3,5 tis. pracovníků, v sektoru metalurgie se to týká 2/3 pracovníků. Přitom tyto změny pracovních smluv nevedly k očekávanému výsledku, to je ke zvýšení pracovních míst, a už vůbec ne ke zvýšení počtu tzv. jistých pracovních míst. Jak se ukazuje, méně pracovních práv a menší ochrana ani zdaleka neznamená zajištění více pracovních příležitostí, na což ukazují i oficiální statistiky OECD.Jak uvedl prof. Schmidt, ve státech Evropské unie je problematika řešena různě. Za příklad je někdy dáváno Dánsko. Tedy model, který zvyšuje jistotu příjmu a zvyšuje i jistotu zaměstnanců. Na druhé straně je třeba přísně rozlišovat flexibilitu vnější a vnitřní. Závažnou otázkou jsou také tzv. přechodné pracovní trhy (jde o fáze mezi vzděláváním …, povolání …. přechodné zaměstnání …. nezaměstnanost, pracovní neschopnost …. důchod. V této oblasti je nezbytné rozpracovat rizikový management včetně sociálního zabezpečení. Např. zdanění manželů by mělo chránit i nezletilé děti. Je třeba vyřešit přechodnou závislost žen na příjmu manžela. Prof. Schmidt upozornil i na možná rizika vyplývající z uplatnění principu tzv. přechodných pracovních trhů, kterými jsou nedostatečné příjmy, přechodné riziko úplné absence příjmů, riziko výpadku příjmů z důvodu nemoci. Podle řečníka řešení těchto problémů vyžaduje i sociální management, tedy čím vyšší bude variabilita rizik, tím vyšší musí být různorodost sociálního zabezpečení. Jako špatně zajištěná rizika v současné době vidí expert zejména riziko zaměstnanosti mládeže. Podle jeho přesvědčení by nemělo jít o dlouhodobé dávky, ale řešení by mělo směřovat k podpoře průběžného vzdělávání (vzdělávání jako právo) a zajištění prvního zaměstnání, ale i následně preference druhé a třetí šance. Stojí za analýzu zkušenost Švédska z let 1997-2002 a jeho programu pro vzdělávání a pracovní zařazení mladých.Co se týká rizika dočasného výpadku příjmů, expert soudí, že kompenzace vdaném případě je možná a potřebná za podmínky intenzivního hledání práce, kde zprostředkování zaměstnání je nutné chápat ne jako privátní iniciativu, ale jako investici do lidí. Podle názoru prof. Schmidta trvalá dávka mladým nepomůže, naopak demotivuje, stát naopak musí jít cestou investic do vzdělávání a vytváření kvalifikovaných míst pro mladé. Riziko dlouhodobé nezaměstnanosti podle názoru experta nelze řešit sociálními dávkami. Jako účelné se jeví přechodná kompenzace příjmů, ale zejména investice do rekvalifikace i u vyšších věkových ročníků.O dánském modelu mluvil podrobně poslanec EP S. Sondergard. V úvodu konstatoval, že tzv. Flexicurity se vyvíjí v podmínkách třídního boje. Pozitivní využití tohoto modelu pro pracující předpokládá vysokou aktivitu odborů. Co charakterizuje dánský model:
– Dánský pracovní trh je regulován kolektivními smlouvami vyjednanými odborovými organizacemi s minimálními zásahy státu. V kolektivních smlouvách jsou upraveny pracovní podmínky pro každého pracovníka.
– Pracovní trh nabízí nízkou míru ochrany pracovníků ale vysokou míru flexibility.
– Stát zasahuje aktivní politikou vytvářením pracovních příležitostí. Každý rok začíná 25 % pracovníků na novém místě. Avšak 25 % pracovníků je trvale vytlačeno z trhu práce (nízké výdělky, pracovní imigrace).
– Systém kompenzuje vysokými dávkami v nezaměstnanosti a zdravotním pojištěním a důchodovým pojištěním. Ovšem zaměstnavatelé platí do tohoto systému jen 9 % odvodů (průměr v EU je 38 %). Není velký rozdíl mezi trvalým a dočasným pracovním poměrem. Dočasné pracovní smlouvy v letech 2001-05 v Dánsku stouply o 200 %. Řečník tedy konstatoval, že spíše než o příklad Flexicurity jde o příklad Flexexplutaace.Helmut Markov, poslanec EP (PDS) upozornil, že nesmíme přehlížet rozdíly mezi malými a velkými podniky. U malých podniků je možná vysoká flexibilita, ale tyto podniky vyžadují také vysokou kvalifikovanost a zaměstnavatel je zde v podstatně vyšší míře závislý na svých zaměstnancích. Dále upozornil na to, že např. v Německu (východní část) je jen 30 % podniků, kde působí odborové organizace, což omezuje možnosti sjednávání kolektivních smluv. K řešení problému flexibility a ochrany je třeba přihlédnout ke klíčovým bodům:
1) Odlišně řešit problematiku velkých a malých podniků.
2) Zásadním způsobem řešit otázku investiční politiky (musí jít o investice jak státní, veřejné, tak i soukromé), přičemž hlavním směrem investic musí být investice do pracovních míst a do vzdělávání.
3) Strukturální změny musí vést k tomu, že malé a střední podniky musí mít možnost pracovat v síti zprostředkovatelů zaměstnání, kteří budou také nést rizika vyplývající z pracovních příležitostí.
4) Nezbytné je provádět celoživotní politiku a to nejen pro zajištění práce, ale i pro zajištění rizik vyplývajících z přechodu na jiné zaměstnání, přičemž co se týká finančního zajištění, je možné postupovat podobně jako je to u systému důchodového zabezpečení. Pojištění proti rizikům musí zahrnovat pojištění v nezaměstnanosti, pojištění mobility (tj. na období malého příjmu tak, aby se mohl pracovník vzdělávat či rekvalifikovat) a dále pojištění pro nestandardní pracovní poměry (s využitím různých finančních zdrojů, např. i v rámci odborové solidarity).Diskuse ukázala mnoho námětů, které budou využity poslanci GUE/NGL v rámci přípravy na pokračující debatu o Zelené knize pracovního práva na půdě EP.