Ve středu 14. září přednesl předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker před poslanci Evropského parlamentu svou zprávu o stavu EU. Byla to tristní zpráva, postrádající až zoufalou absenci opatření nutných pro řešení trvalé krize, ve které se EU nachází.
Juncker si – už podruhé ve svém funkčním období – sice stěžoval na málo soudržnosti v Unii, málo ochoty členských států ke spolupráci při řešení problémů s migrací či na mnoho národní zájmové politiky, ale nezamýšlel se příliš nad tím, jak tyto krizové jevy řešit.
Otázkou je, zda člověk jako on je vůbec schopen vidět EU jiným pohledem. Jako lucemburský premiér se Juncker totiž dlouhá léta podílel na vytváření stávající stále více nefunkční podoby EU. Miliardové programy pro růst ekonomiky, kterými se předseda komise oháněl, možná pomůžou hospodářskému sektoru, ale nenastolí v EU více solidarity, neodvrátí po brexitu další odstředivé tendence, ani neoslabí hegemoniální evropskou politiku Německa. V Evropském parlamentu nejsem rozhodně sám, kdo se domnívá, že za dané situace by měl Jean-Claude Juncker buď zásadně změnit svůj přístup k řešení zásadních problémů EU, nebo rezignovat.