Nová etapa krize na Ukrajině potvrzuje známou tezi, že zájmy v politice bývají velice často důležitější než pravda. Hejno politických a novinářských soudců již před začátkem vyšetřování pádu malajsijského letadla ovšem viníka znalo: Rusko. Přitom jediné, co lze s jistotou říci, je, že letadlo spadlo – a jestli bylo sestřeleno, pak šlo buď o tragickou náhodu, nebo o hrůzný zločin. Co nad to jest, od propagandistů jest.
Emoce dštící oheň a síru na hlavu prezidenta Vladimira Putina a takzvaných separatistů na východě Ukrajiny kopou další příkop, který bude obtížné zasypat. A nejde jen o obviňování bez důkazů. Také kritika postupu záchranářů na místě byla povětšině nemístná, ať již šlo o hledání černých skřínek nebo o nakládání s těly mrtvých. Jak jinak lze v podmínkách občanské války postupovat, než jednali ti, co skřínky nalezli a předali, či ti, kdo vymysleli smutné řešení pomocí chladírenských vagonů? Zlovolná kritika bez snahy pomoci a propagandistické zneužívání celé tragédie hrozí jen dalším vystředěním krize.
Rusofobie, která zatemňuje rozum mnoha politiků i publicistů, už volá po novém pochodu na východ a slibuje nový »civilizační«, tentokrát anglosaský, Drang nach Osten. Projev amerického prezidenta Baracka Obamy trochu situaci zklidnil. V každém případě zklamal ty, kdo se těšili na rychlý přesun speciálních jednotek USA či NATO.
Jako by toho již nebylo dost. Přitom občanská válka může dostat ještě dramatičtější obrátky. Oligarchové, kteří si na Ukrajině stavějí soukromé armády, mohou zaútočit nejen na tzv. separatisty, ale i na Kyjev či proti sobě navzájem. Chaos narůstá. Mezinárodní měnový fond upravil odhad vývoje ukrajinské ekonomiky – podle nejnovějších údajů by mělo letos dojít k poklesu hrubého domácího produktu Ukrajiny o 6,5 procenta. A to ještě Ukrajina nepocítila dopad zrušení bezcelního obchodu s Ruskem v důsledku podpisu nešťastné asociační dohody s Evropskou unií.
Alternativy k chaosu a zabíjení samozřejmě existují. Stačí si uvědomit, že témata, která jsou předmětem sporu na bojišti, mohou být předměty diskusí – třeba i vášnivých – v kancelářích či jednacích sálech. Vyhrát na bojišti je možné, ovšem nelze tím změnit konstanty ukrajinské reality, které jsou v pozadí občanské války: etnická rozdělenost země, odlišná ekonomická charakteristika regionů, náboženské štěpení, hrůzná sociální diferenciace. Tyto reálie je třeba ctít a jim přizpůsobit politiku. To znamená nevnucovat zemi nacionalistický unitární systém s vládou oligarchů – což je aktuální podoba kyjevské moci. Je třeba prosadit přepracování některých principů ústavy směrem k rozumnému kompromisu.
Je zřejmé, že v Kyjevě a ve Washingtonu mají panickou hrůzu ze slova »federalizace«. I bez tohoto slova by ovšem měla nová ústava přinést zásadní zvýšení pravomocí regionální samosprávy. Pak by se mohlo stát samozřejmostí nejen volení guvernérů, kteří jsou zatím do provincií dosazovaní za odměnu z centra, ale i respektování jazykových zvláštností. To vše má ale smysl jen tehdy, když tzv. povstalci – v oficiálním jazyce to nejsou ti, kdo svrhli prezidenta Viktora Janukovyče, ale ti, kterým jiní říkají »domobrana před fašisty« – se stanou legitimní stranou vyjednávání. Zvítězit na Ukrajině totiž nelze zbraněmi, je to možné jen rozumnou dohodou, která nastartuje postupné, ale zásadní změny.