Ukrajinské bolestné křižovatky

11.12.2013 v 13:48

Nezodpovědnost. Tak by se jedním slovem dala nazvat politika, kterou praktikují někteří představitelé Evropské unie a někteří státníci z členských států Unie vůči Ukrajině. Z počátku to vypadalo jen jako neohrabaná diplomacie, která se snaží ponížit prezidenta a vládu kladením předběžných požadavků před podpisem asociační dohody. Politický nátlak ve snaze osvobodit bývalou premiérku odsouzenou za překročení pravomocí a podezřelou z korupce velkého rozsahu jen proto, že má kritický vztah k Rusku, je nejen porušení principů právního státu, ale i velmi nezdravý precedent.

Téměř všechny aktivity unijních politiků a úředníků směřují k vytváření falešných očekávání u ukrajinských obyvatel. Podle Mezinárodního měnového fondu vzrostl loni HDP Ukrajina o 0,15 % a Unie klesl o 0,24 %. Světová obchodní organizace propočetla loňský podíl Ruska na ukrajinském exportu 25,7 %, zatímco EU 24,9 %; podíl na ukrajinském importu byl v případě Ruska 32,4 %, Unie 30,9 %. Obchodní bilance, která je od roku 2006 záporná, zaznamenala deficit devět miliard dolarů.Jak chce Unie v této situaci kompenzovat případný výpadek obchodu s Ruskem, k němuž po přijetí unijních obchodních principů Kyjevem zákonitě musí dojít? I kdyby byly představy ukrajinského prezidenta o potřebě 160 miliard eur přehnané, Brusel nemá peníze, které by spasily ekonomiku pro 46 milionů občanů Ukrajiny. Skutečnost, že předseda Evropské komise José Manuel Barroso na summitu v litevském Vilniusu okamžitě odmítl návrh ukrajinského prezidenta vytvořit společnou komisi Ukrajiny, Unie a Ruska, která by situaci řešila, svědčí o sobeckých geopolitických zájmech, ne o snaze pomoci Ukrajině. Jako by někdo chtěl zneužívat problémy Ukrajiny k boji proti Rusku, podlamování jeho prestiže, ohrožování olympiády v Soči.

Unijní politici, kteří se i na kyjevských náměstích podílejí na rozdmýchávání nepokojů, vrhají tuto zemi do nestability. Potvrzují neochotu respektovat výsledky voleb a zneužít náladu části obyvatel k nedemokratickým praktikám. Viktor Janukovyč byl v roce 2010 přece zvolen v řádných volbách, právě tak jako Nejvyšší rada, která jak v roce 2010, tak opětovně roku 2012 odsouhlasila jako premiéra Mykolu Azarova. Tak rozhodla většina, s níž ovšem část obyvatel nesouhlasí.

V zemi, která je rozštěpena etnicky, sociálně i nábožensky, vždy určité skupiny a regiony nebudou spokojeny s vítěznou volbou. V takovéto situaci je rozeštvávání lidí snadné. Jsme opět svědky podněcování davové nenávisti, vytváření falešných nadějí, ničení historických památníků.

A to má být politika Evropské unie?