Nemám rád krajnosti, extrémní pozice svádí k neobjektivnosti až ztrátě soudnosti. Poslední kauza francouzského časopisu Charlie Hebdo, označovaného za satirický, mě jen utvrzuje v přesvědčení, že tomu tak je. Lednový útok na pařížskou redakci byl také extrémní reakcí na práci redakce, která se ráda pohybuje na hraně krajnosti. Smrt tehdy řádila nesmyslnou silou a takřka nikoho soudného nemohl masakr nechat v klidu. Charliem tehdy byl solidárně málem celý svět. I když zaznívaly pochybnosti, jestli úsporná snaha o extrémně tvrdou a nemilosrdnou satiru není až moc často za hranou. Pod plášť svobody slova, ani toho novinářského, se často satirický rozmach redakce Charlie Hebdo jen těžko vtěsnávala.
Jen tak mimochodem je více než paradoxní, že po teroristickém činu na redakci se evropští státníci takřka poprali o to, kdo bude první ve smutečním průvodu. Dalším paradoxem je, že prezident Vladimir Putin bez výjimky vždy kondoloval při podobných tragédiích představitelům postižených států. Prezident Obama se tentokrát neobtěžoval s kondolencí a i to má výpovědní hodnotu. Ale zpátky k »satiře«.
Už ani nepřekvapuje další přešlap, který pařížská redakce časopisu udělala. Snahu o satirický pohled na katastrofu ruského letadla jsem označil za přešlap, ale hned se vlastně musím opravit. To je moc slabé slovo. Je to nechutný, nebojím se napsat odporný pohled na událost, která připravila o život 224 lidí na cestě z Egypta. Na katastrofu, kterou si zlehčovat dovolí opravdu jen málokdo.
Ovšem to, co opětovně předvedl ve svém exhibicionismu francouzský časopis Charlie Hebdo, už – soudě podle množství negativních reakcí – nejen mně připadá hodně cynické. Nikoli »prý cynické«, jak píší naše média a snaží se tak relativizovat necitlivost časopisu k obětem tragédie i jejich blízkým. Chtěl bych si číst reakce naší mediální scény, kdyby si francouzští »karikaturisti« povšimli havárie vlaku u Studénky nebo jiné smutné události u nás. Chápavě by to komentovali také jako jistý svérázný počin svobody slova?
Kam až musíme klesnout, abychom na vlně protiruských nálad, až hysterií, dokázali akceptovat takovou špinavost časopisu Charlie Hebdo (mimochodem na tak velký stát, jako je Francie, je náklad pouze třicet tisíc výtisků, takže je nutné z pohledu redakce na sebe upozornit). Naše média referují o naštvání v Rusku, o pobouření veřejnosti i politiků. Nedivím se takovým pocitům, co víc, jsem pobouřen také. A jestli jsem v lednu, po masakru proti redakci francouzského časopisu, i byl tak trochu »Charlie«, teď už rozhodně nejsem. Satira a svoboda slova neznamená, že lze cokoli, že neexistují hranice, třeba jen morální. Prostě »Charlie« už nejsem…