Je těžké nevidět problémy, kterých je v Uzbekistánu skutečně hodně. Počínaje autoritářským vedením země pod taktovkou prezidenta Islama Karimova, který – než se stal prezidentem – vykonával funkci posledního generálního tajemníka KS Uzbekistánu. V poslední době přitom činí mj. i kroky, které likvidují některé historické vazby na období existence SSSR.
Je pravda, že pod tlakem občas přistupuje k určitým reformám, ale je toho stále hodně, co je možné Uzbekistánu vyčítat. Mezi hlavní problémy patří značně neprůhledné volby a tvrdě represivní postup vládní moci proti obyvatelstvu, které jsou odůvodňovány hlavně nutností obrany před nebezpečím terorismu a islámského extremismu.
Mezi pozitivní momenty jednoznačně patří přijetí zákazu dětské práce, využívané hlavně při sběru bavlny (zatím v praxi aplikované jen částečně), a také určité reformní kroky v justici a vězeňství. V prosinci 2013 nabyl na účinnosti zákon zakazující mučení, násilí a nelidské, kruté a ponižující praktiky. I zde se ovšem Uzbekistán potýká s problémem kontroly s jeho prosazováním.
Dvojí tvář USA
Evropská unie je ve svých postojích vůči Uzbekistánu s ohledem na vše zmíněné mnohem razantnější než například USA. Spojené státy sice navenek kritizují prezidenta Karimova, ale přitom udržují velice těsné kontakty s ním i s dalšími politiky Uzbekistánu, a to i na nejvyšších úrovních, což ukazuje na zcela nesrovnatelný přístup například v porovnání s Běloruskem…
Prezident Obama v roce 2011 telefonicky poděkoval a ocenil spolupráci s prezidentem Karimovem. Za tímto krokem je totiž především ochota Uzbekistánu poskytovat tranzit pro zásobování amerických jednotek v Afghánistánu, vzhledem k tomu, že po ochlazení vztahů s Pákistánem se Uzbekistán stal fakticky hlavním a takřka jediným možným koridorem. Za tímto účelem navštívila Uzbekistán tehdejší ministryně zahraničí Hillary Clintonová, náměstek MZV Spojených států přijel hned dvakrát – v letech 2012 a 2013, ale došlo také na schůzky mezi současným ministrem zahraničí Johnem Kerrym a jeho uzbeckým protějškem. Tyto události nám ukazují přístup dvojího metru a zohledňování toho, kdo s USA spolupracuje a nad čí politikou se poté ze strany USA přivírají oči.Uranové zásoby
Uzbekistán má sedmé největší zásoby uranu na světě a je jeho výrazným exportérem. V průběhu roku 2006 však došlo k prolomení do té doby monopolní pozice exportéra uzbeckého uranu, americké společnosti NUKEM Inc. (dceřinné společnosti německé NUKEM GmbH). V současnosti se na vývozu uranu podílejí už i firmy z Jižní Koreje, Číny, Japonska a Ruska. I na tomto příkladu je vidět přístup dvojího metru ze strany Washingtonu.
Další zajímavost, dokreslující přístup nejen USA, ale i Německa, jakožto člena EU, je možné pozorovat ve strojírenství, kterému dominuje automobilový průmysl. A to konkrétně státní asociace podniků Uzavtosanoat, která mj. provozuje společnou výrobu osobních automobilů s americkou firmou GM. Ta v roce 2010 zahájila spolupráci s německou společností Daimler AG, která se angažuje v oblasti výroby autobusů.
Na závěr nelze než znovu zdůraznit pokrytecké chování USA a částečně i EU. Měli bychom si dávat pozor, abychom nebyli většími obhájci tzv. demokratických postojů USA, zatímco ony samy uskutečňují politiku, která je pro ně nejvýhodnější. Uzbekistán je dalším příkladem naprosto selektivního a zdaleka tedy nikoli objektivního přístupu k různým zemím v otázkách posuzování lidských práv, demokracie a na druhé straně pragmatického obchodování či protislužeb v duchu hesla »něco za něco«, jak ukazují přimhouřené oči USA např. v Afghánistánu.