V roce 2009 se v Praze uskutečnilo zakládací shromáždění projektu Východní partnerství. Tento projekt iniciovala EU a jeho cílem měla být těsnější spolupráce EU s některými státy východní Evropy a Kavkazu, konkrétně s Běloruskem, Ukrajinou, Moldavskem, Gruzií, Arménií a Ázerbájdžánem. Deklarována byla také podpora politických a ekonomických reforem v těchto státech. Jak tento projekt vypadá po osmi letech?
Formálně Východní partnerství existuje, fakticky je tento projekt mrtvý. Evropská unie jej už není schopná finančně a politicky zvládat a kromě toho životní zájmy většiny ze zapojených zemí se ubírají jiným směrem a jinak, než by si EU přála. Jisté oživení vzájemných vztahů nastává s Běloruskem, ale dříve hlasitě proklamovaná podpora Ukrajiny se rychle vytrácí, Ázerbájdžán očividně nemá o spolupráci s EU zájem, Arménie inklinuje spíše s Rusku. A tak s umrtvováním projektu Východní partnerství přestal fungovat i jeho hlavní orgán – parlamentní shromáždění Euronest.
Rusko o tento projekt nemělo zájem?
Především EU neměla zájem o členství Ruska ve Východním partnerství, tento projekt měl být implicitně orientován spíše proti němu. Pokud jde o vztahy EU–Rusko, ty našly své institucionální vyjádření ve Výboru pro parlamentní spolupráci EU-Rusko, který vznikl před dvaceti lety a stále představuje jakýsi právní základ těchto vztahů. Výbor měl, respektive má pracovat na základě stálého dialogu, konzultací a výměny informací ohledně věcí společného zájmu.
Výbor měl pracovat nebo pracuje?
Fakticky nepracuje, přetrvávající rusofobie, která je příznačná jak pro Evropský parlament, tak pro další orgány a instituce EU, jej paralyzuje. Vím, o čem mluvím, protože jsem místopředsedou delegace EP v tomto výboru. Takový stav je ale v rozporu s oživováním vztahů s Ruskem ze strany jednotlivých členských států EU, dochází k čím dál tím větší asymetrii. Proto jsem z titulu své funkce navštívil Moskvu, abych se pokusil oživit dobré vztahy mezi EU a Ruskem.
Jak z tohoto pohledu svou cestu hodnotíte?
Neskromně řeknu, že jako úspěšnou. Jednal jsem jak s předními činiteli Státní dumy, tak s představiteli ruského ministerstva zahraničních věcí, a mohl jsem konstatovat přetrvávající zájem o rovnoprávnou spolupráci s EU jako takovou. Když jsem pak informoval předsedu Evropského parlamentu o výsledcích své cesty, sdělil jsem mu mimo jiné, že sankce, které zamezily přímým setkáním ruských poslanců a poslanců EP se zcela minuly účinkem a jsou spíše k smíchu. A také to, že národní parlamenty za zády EP využily svých možností a dvoustranné rozhovory členských států s Ruskem probíhají mnohem intenzivněji, než jsme ochotni si připustit, a nadto úspěšně. Vzniká tak struktura, která tak může v krátké době nahradit zastaralou a zapšklou politickou orientaci EU, o Evropském parlamentu ani nemluvě. Navrhl jsem také, aby jako první praktický krok byla uskutečněna schůzka delegace EP-Rusko, a to na neutrální půdě, například v Srbsku.
Přišla řeč také na Českou republiku?
Ano, s představiteli ruského ministerstva zahraniční jsem konzultoval možnosti spolupráce především v oblasti kultury a školství. Existují totiž návrhy na realizaci koprodukčního filmu, probíhá výměna studentů vysokých škol – já sám umožňuji ve své bruselské kanceláři stáže ruských studentů Ruské univerzity přátelství národů – a posuzován je projekt Česko-ruského fondu budoucnosti, který by byl jakousi obdobou už řadu let existujícího česko-německého fondu. To vše pokládám z hlediska dobrých vztahů za velmi důležité.
Emil HRUŠKA