Východ stále nedává Evropské unii spát

10.4.2008 v 17:52

Vidím třísku u nepřítele a přehlédl jsem trám ve vlastním oku (Nový zákon). Asi takový je přístup evropských institucí k nejen postsovětskému prostoru. Uplynulý měsíc přinesl mnoho důkazů o pravdivosti této teze. Přestože má EU standardní mechanismy na spolupráci s Ruskem, stalo se (nikoliv náhodou), že právě na vrcholu prezidentských voleb v Rusku projevil Evropský parlament až dojemnou péči o lidská práva na Východě. Tato péče se projevila hned v několika ohledech.Jako naléhavá otázka byl na březnové plenární zasedání ve Štrasburku zařazen bod, který se týkal dodržování lidských práv v průběhu předvolební kampaně. Této debaty se zúčastnilo nebývale mnoho řečníků a samozřejmě debata byla průsečíkem a demonstrací národních a národních zájmů. Základní dokument, tedy usnesení Evropského parlamentu obsahovalo kritiku průběhu voleb v Rusku. Autorům především vadil fakt, že hlavní vysílací časy ve veřejnoprávní televizi v Rusku byly věnovány jen jednomu kandidátovi, že v některých místech – volebních okrscích zjistili technické nedostatky voleb. Jenže takové důvody by nestačily k otevření zvláštního – naléhavého bodu na plenárním zasedání Evropského parlamentu, a tak bylo potřeba najít název pro rusofobní debatu, který nakonec zněl: Zadržení účastníků manifestace po prezidentských volbách v Rusku.Je třeba přiznat, že fakticky jen dva řečníci (čtenář promine nedostatek sebekritičnosti) se snažili o vyvážený a objektivní přístup k tématu. Přiznám se, že mi bylo velmi sympatické, že můj kolega lékař Marios Matsakis, který je členem odlišné politické frakce, vystoupil s objektivním hodnocením všech událostí. Z jeho příspěvku si dovolím citovat: Dozvěděli jsme se, že v některých případech bylo proti opozičním protestujícím použito nepřiměřené policejní síly. Kolegyně a kolegové, můžeme si však čestně říci, že k podobnému zneužití policejní síly – mnohem častěji, než jsme si ochotni připustit – nedochází v členských státech Evropské unie? Ani naši policisté nejsou andílci…Klapky na oči nepatří

Tato debata se konala 13. března, tedy právě týden po inauguraci českého prezidenta. Mnozí se v této souvislosti kriticky vyjadřovali na adresu našeho postupu při volbě prezidenta. Myslím, že pro dokreslení toho, co by se stalo v případě zvolení pana Švejnara – minimálně ve vztazích k Rusku, bude stačit zmínit části vystoupení kolegyně Jany Hybáškové, takto reprezentantky prohavlovského (prošvejnarovského) křídla v české politice. V jedné minutě svého vystoupení podala přehled – jakýsi výpis – o lidech, kteří byli zadrženi před volbou ruského prezidenta. Takový soupis se těžko oponuje a člověk i s minimálním právním vzděláním, tím více zkušený politik by měl vědět, že zadržení policií ještě není důkaz o překročení zákona.Bylo by jistě férové vůči jakémukoliv státu počkat na jednání soudu. Jenže to bychom zadržení těchto osob nemohli použít jako argument v Američany iniciované a některými kruhy v EP podporované rusofobní kampani. Tento fakt uvádím v souvislosti se závěrem příspěvku. Každého občana, demokrata, musí zajímat, jestliže se děje bezpráví. Má právo a povinnost proti takovým mechanismům klást odpor. Na druhé straně jestliže propagujeme právní stát, nemůžeme podkopávat autoritu právního státu kdekoliv ještě předtím, než byl nařízen řádný soudní proces. Politický názor ještě není výrokem nezávislého (v demokracii fungujícího) soudu. A jestliže takové pravidlo respektujeme, pak ho musíme stejnou měrou uplatnit vůči USA, Německu, ale i Rusku, Bělorusku…Je o mně známo, že mám velmi kladný vztah k postsovětskému prostoru. Přiznám se, že si mnohdy kladu otázku, jestli ve vztahu k těmto bývalým sovětským republikám jsem dostatečně objektivní. Moje vystoupení jsem se upřímně snažil pojmout právě v duchu této objektivity bez toho, abych se choval jako fanoušek jednoho sportovního klubu. Mj. jsem řekl:Zamést si před vlastním prahem

Dobré vzájemné vztahy s Ruskou federací jsou předpokladem silné Evropské unie v budoucnosti. Z řady diskusních příspěvků na mne však dýchá duch studené války. Opět, jako již tolikrát, postrádám prostý projev elementární úcty k vykonané práci a ke kultuře národa a země, o které hovoříme. Opět, jako již mnohokrát, cítím povýšenecký, paternalistický tón lidí, kteří necítí potřebu seznámit se s realitou a vystačí si s přilepením se na mediální kampaně.Je nesporné, že Rusko zdaleka nedosáhlo na hranice sociální spravedlnosti a kvality života, kterou bychom rádi viděli všude ve světě. S obtížemi se vyrovnává s demografickou krizí, rozdíl mezi nejbohatšími a nejchudšími se spíše zvětšuje než zmenšuje. Jenže zároveň v období vlády odcházejícího prezidenta počet lidí žijících pod hranicí chudoby klesl na polovinu. Z Ruska se stal ekonomicky nejdynamičtější stát Evropy. Bylo to Rusko, které na sebe jako první přijalo úder teroristů skrytých za zelenou vlajkou a i díky jemu se podařilo zastavit šíření této nebezpečné infekční choroby do Evropy. Poprvé v ruských dějinách odchází jeho nejvyšší představitel z Kremlu dobrovolně a je střídán na základě volby lidu. Je pravda, že v Rusku byly téměř k dokonalosti dotaženy politické technologie, nástroje a metody řízení politických procesů. Tedy i volebních procedur. Tyto technologie byly ovšem dovezeny ze Západu. Nám, kteří patříme k postsocialistické části Unie, nikdo nemusí vysvětlovat, co je to manipulace při současných volbách.Rozumím těm, kterým vadí, že Rusko za vlády Vladimira Putina zastavilo drancování sibiřského bohatství, zvláště pak energetických zdrojů. Chápu ty, kterým vadí konkurence ruských firem v největších zbrojařských tendrech současnosti, tedy na trzích Indie. Ale nedělejme z toho otázku lidských práv! To by byla urážka humanistických tradic Evropy a ideálů Evropské unie. Chtěl bych se zeptat těch, kdo dnes tolik pláčí nad osudem demokracie v Rusku, zda též projevili zájem o sčítání hlasů na Floridě při první volbě současného amerického prezidenta. Zda jim vadí, že se Evropský parlament zbaběle schovává před otázkou, jak je možné, že vysoký představitel pro zahraniční a bezpečnostní politiku pan Solana dnes a denně porušuje mezinárodní právo při svém úsilí o rozbití územní celistvosti Srbska. Diskutujme o demokracii. Chceme-li ale někoho demokracii učit, zameťme napřed před vlastním prahem.Syndrom rusofobie

Vzhledem k tomu, že po bitvě bývá kdekdo generálem, dovolím si ocitovat z naší publikace Jakou Evropskou unii chceme: I naše současné zkušenosti z práce v Evropském parlamentu a Parlamentním shromáždění Rady Evropy nám ukazují sílící tendenci stavět Rusko, ale i další postsovětské republiky do role školáků, které vyučuje velký evropský bratr. Zejména v posledním období přerostly tyto zpočátku sporadické výkřiky do akcí, které lze nazvat kampaní. Pro příklady nemusíme chodit daleko: neadekvátní reakce na snahu Ruska prodávat ropu a plyn za světové ceny, opakované návrhy projednávání situace v Čečensku, snaha dosáhnout hyperkritickou rezoluci na půdě Rady Evropy, která pomíjí tak základní právo a povinnost suverénního státu, jako je nevměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu. Nebo jiný příklad: komentáře o volbách, ať už parlamentních nebo prezidentských, které proběhly v Rusku či v Bělorusku. Novým impulsem či záminkou pro obnovování a šíření antiruských nálad se staly otázky energetické bezpečnosti.Stojíme společně před výzvou, jaký vlastně má být budoucí vztah Evropské unie a Ruska zejména poté, co se při opakovaných prezidentských volbách na Ukrajině výrazně střetly zájmy těchto dvou hráčů evropské politiky. Není náhodou, že nositeli hyperkriticismu vůči Rusku (ale i dalším postsovětským zemím) jsou zástupci ze zemí, které před lety patřily do tzv. sovětského bloku (v širším smyslu). Máme-li hledat pozitivní východisko pro Unii i pro Rusko z této situace, je třeba se zamýšlet seriózně nad možnými příčinami tohoto stavu.Partnerství je vzájemná úcta

Diskuse o Východě se v EP neomezila jen na Rusko. Pro úplnost musíme připomenout, že diskuse se nevede o pochodech fašistů v Pobaltí, ale o zlobivých státech . Schizofrenie nastává, když se EU má vyrovnat se zájmy podnikatelů a spravedlností. To je případ diskuse o Kazachstánu. Ve dnech 31. března a 1. dubna se konala pravidelná schůzka delegace pro spolupráci EU-Kazachstán. Průběh debaty bylo možné předpovědět. K mému překvapení ovšem převládl názor, který jsem tlumočil z pověření našeho politického klubu GUE/NGL. Ve svém vystoupení jsem řekl:Není to ani dva měsíce, kdy jsme zde projednávali strategii Evropské unie pro střední Asii. To, že se tak brzy opět vracíme k tématu středoasijského Kazachstánu, může být vyvoláno celou řadou důvodů. Předpokládejme – alespoň na chvíli – že tím hlavním důvodem je skutečnost, že jsme docenili význam tohoto regionu. Že si vážíme slov, která na adresu Evropské unie přednesl prezident Nursultan Nazarbajev při své návštěvě v Bruselu koncem roku 2006. Že v Kazachstánu, který v roce 2010 převezme předsednictví v OBSE, vidíme partnera.Myslím, že Kazachstán může být velmi dobrým partnerem Evropské unie. Aby jím byl, musí se ale mnohé změnit. Především už příště nesmíme přijímat usnesení o střední Asii, v němž na několika desítkách stránek nalezneme množství formulací o tom, co země jako Kazachstán musejí dělat, aby se nám zalíbily – a nenajdeme tam jediné slovo úcty k práci, kterou tamní lidé vykonali, úcty ke kultuře, která je právě tak jiná jako i krásná, úcty k cestě, po níž během své samostatné státnosti ušli.Můžeme si samozřejmě zde v Bruselu a v Evropě namlouvat, že pouze na nás záleží, co si svět bude myslet. Chtěl bych však připomenout, že v roce 2050 nás Evropanů bude sedm procent z celosvětové populace. A oblast Atlantiku nebude jediným ekonomicky rozvinutým centrem, které bude pro ostatní nenahraditelné. Je nejvyšší čas začít ukazovat světu, že jsme víc než potomci barbarských kolonizátorů. Je nejvyšší čas přestat tvrdit, že demokratické volby jsou pouze v Afghánistánu, Iráku a Kosovu či tam, kde proběhly tzv. barevné revoluce.Je samozřejmě pravda, že v řadě postsovětských zemí i v zemích tzv. třetího světa nedosahují těch standardů volební demokracie jako ve státech, které se k demokracii propracovávaly dvě staletí. Je však nejvyšší čas přestat s politikou dvojího metru. Jednoho pro ty hodné, kteří mají na svém území vojáky ze států NATO či je tam chtějí mít, a druhého pro ty státy, které ještě nepochopily potřebu vojenských základen NATO. Není náhoda, že vlády dvou posledních zemí, v nichž proběhly tzv. barevné revoluce, tedy vlády Gruzie a Ukrajiny, budou právě tento týden na summitu NATO požadovat členství v Alianci.Středoasijský Kazachstán a Ázerbájdžán jsou dvě postsovětské země, kde se západní podpora barevných revolucí – či, jak se v poslední době říká, transformační diplomacie – zastavila. Nezastavila se ale proto, že by se sjednotila naše kritéria pro dodržování lidských práv a demokratických procedur. Zastavila se před ropnými vrty. Kazachstán je zemí s nesmírným surovinovým bohatstvím – nejen ropy a plynu, ale i barevných a nebarevných kovů. Zemí, kde je roční přírůstek HDP již několik let více než devět procent. Kazachstán se vzpamatoval z ekonomického propadu v 90. letech a jeho plány rozvoje jsou nejen velkorysé, ale podle mnoha indicií i splnitelné. To, že se u hranic Kazachstánu zastavily tzv. barevné revoluce je dáno tím, že pokrytectví dvojího metru bylo umocněno touhou podílet se na zisku z tohoto bohatství. K tomu je třeba ještě přičíst geopolitické hry, jejichž cílem je odtrhnout Kazachstán od Ruska a zabránit propojování kazašské a čínské ekonomiky.Každý, kdo si v Kazachstánu přečte úvahy lidí, jako je Zbigniew Brzezinski, o tom, že tato země je geopolitickým ohniskem, o které se perou geopolitičtí hráči, si nutně postaví otázku: Proč máme být pasivní loutkou, s níž si jiní hrají? Kazachstán je nejen bohatá země. Je to i země plná hrdých a velmi talentovaných lidí. Země, která je schopná rozhodovat samostatně o svém osudu.Zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie se musí zbavit komplexu nadřazenosti. Je hezké, že ve své strategii Bezpečná Evropa v lepším světě, která byla přijata na summitu koncem roku 2003, hovoříme o potřebě ctít mezinárodní právo a usilovat o efektivní multilateralismus. Jenže pak přijdou chvíle praktických zkoušek – a lidé, jako je pan Javier Solana, jménem Unie s klasickou koloniální neomaleností bezohledně na Balkáně pošlapávají mezinárodní právo. Opravdu si myslíte, že při takovémto přístupu nám bude ve světě někdo věřit? … Nic nebrání tomu, aby se politika Evropské unie ke Kazachstánu stala vzorovou či modelovou politikou, která by mohla odstartovat náš nový přístup nejen k tomuto regionu. Přístup, který by mohl pomoci příštím generacím Evropanů vyrovnat se se skutečností, že žijeme ve světě, v němž vedle Západu je i mocný Východ, ale i Jih. Ve světě, kde nestačí kárat či dokonce trestat nehodné žáky, ale v němž je též nutné učit se od partnerů.Metr je jen jeden

Principy, kterými se musíme řídit do budoucna, jsou padni komu padni a metr je jen jeden (standard jednoho metru – tedy 100 centimetrů, se nachází v Paříži). Nepochybně všichni řečníci v EP věděli, kde se nachází Paříž. Přesto politika není věda exaktní. Mezinárodní politika je střet zájmů a naším posláním je, abychom dosáhli i v této oblasti měření jedním metrem . Ostatně soudím, že může být uložen nejenom v Paříži. Evropská unie nemůže klidně spát. Na Východě se dějí věci, ve kterých může být účastníkem, pokud bude mít správný metr .