Rozhovor s europoslancem Jiřím Maštálkou
Vaše zatím poslední zahraniční pracovní cesta vedla daleko, do hlavního města Ázerbajdžánu Baku. Byl jste členem delegace Evropského parlamentu na zasedání mnohostranného parlamentního shromáždění Euronest. Mohl byste nejprve stručně vysvětlit, co to vůbec Euronest je?Shromáždění Euronest představuje vlastně parlamentní dimenzi východního partnerství, tedy politiky, kterou Evropská unie sleduje ve vztahu ke svým – bohužel jen vybraným – východním sousedům, a která má oficiálně vést k jejich přiblížení, k překonávání dělících čar a k podpoře těchto zemí při zavádění politických, ekonomických a sociálních reforem. Euronest existuje od roku 2009 a je v něm 60 poslanců Evropského parlamentu a po deseti členech z Arménie, Ázerbájdžánu, Gruzie, Běloruska, Moldavska a Ukrajiny. Bělorusko je však svým způsobem ostrakizováno a jeho zástupci jsou vylučováni z jednání. Samozřejmě z politických důvodů.
Nyní tedy k Baku: Co se tam konalo?
Euronest má několik tzv. podvýborů. Já jsem sice členem podvýboru pro sociální záležitosti, ale kolega Ransdorf mě kvůli svému zaneprázdnění požádal, abych jel za něj do Baku na jednání podvýboru pro energetiku a energetickou bezpečnost. Našimi partnery byli ázerbájdžánští specialisté z energetického sektoru, vyměňovali jsme si s nimi názory na aktuální problémy energetiky a energetické bezpečnosti. Připomenu, že vlastníkem surovinových zdrojů včetně ropy a zemního plynu je v Ázerbájdžánu stát, ale těžbu a distribuci provádějí soukromé společnosti včetně nadnárodních. Pro nás bylo důležité slyšet, že ještě nedávno tolik vychvalovaný projekt Nabucco, který měl snížit závislost EU na Rusku v dodávce zemního plynu, je de facto mrtvý a zřejmě přichází doba, kdy Ázerbájdžán spolu s Tureckem a Íránem se domluví na vybudování vlastní distribuční sítě do Evropy přes Turecko. Zakončení tohoto kanálu by mělo být buď v Rakousku nebo v Itálii.
Jakkoli problematika energetiky není vaší hlavní doménou, o čem jste na setkání mluvil?
Snažil jsem se přiblížit zkušenosti České republiky zejména pokud jde o obnovitelné zdroje, kdy jsem se nemohl nezmínit o tom, že – vzhledem ke geografickým podmínkám – půjde Česká republika nepochybně cestou udržení a rozšíření výroby elektrické energie v atomových elektrárnách a snížení závislosti na tepelných elektrárnách. Nebylo možné nezmínit náš problém se solárními zdroji: Už jen z toho důvodu, aby se jiní mohli tomuto problém vyhnout, až jim třeba jako nám „kdosi v EU“ bude dávat „dobré rady“, na které těžce doplácíme. Shodli jsme se také na tom, že tématem některého z dalších setkání by měla být úspora energií, tedy snižování energetické náročnosti. Nelze přece mluvit stále o růstu výroby, vypadá to pak, jako by hlavním cílem bylo zvyšovat spotřebu energií.
Prý jste se také sešli s předsedou ázerbájdžánského parlamentu…Ano, měl jsem tu čest při té příležitosti vést delegaci EP. Shodli jsme s panem předsedou v tom, co už jsem naznačil v úvodu rozhovoru – že na rokování by měli být zástupci všech stran východního partnerství, tedy i Běloruska. Zaznělo také to, že spolupráce v rámci východního partnerství a Euronestu by měla být věcnější a intenzivnější, jinak by bylo možné pochybovat o smyslu celého projektu. Ono také není dobré, když ze strany EU směřují na adresu partnerských státu často „dobře míněné rady“ a také kritika a kázání ohledně údajného nedodržování lidských práv. Existuje i nápadná disproporce: Moldavsko třeba dostává ze států východního partnerství od EU nejvíce peněz, zatímco ostatní, o Bělorusku ani nemluvě, jsou vlastně v tomto ohledu diskriminováni.
Nejsou tedy východní partnerství a Euronest podle vás dobrými nástroji mezinárodní politiky?
Ale ano, myšlenka je podle mne dobrá, byť mám výhrady ke způsobům její realizace. Může se opravdu jednat o nástroj, s jehož pomocí lze – při dodržování určitých podmínek – najít pochopení s tzv. postsovětskými státy. Je tady ale ještě jeden důležitý aspekt: Nelze toho dosáhnout bez přihlížení k oprávněným zájmům Rudé federace.
Za rozhovor poděkoval Emil Hruška