V tomto sále cítím z mnoha tváří a projevů uspokojení a někdy i radost z výsledků opakovaného irského referenda.
Přestože ratifikační proces Lisabonské smlouvy není ještě ukončen, chtěl bych podotknout, že uspokojení a radost budeme moci cítit teprve tehdy, pokud občané Evropského společenství potvrdí, například i v dalších volbách do Evropského parlamentu, že Lisabonská smlouva byla především v jejich prospěch, zlepšila jejich sociální podmínky, snížila nebezpečí ozbrojených konfliktů a výrazně přispěla k moderní demokratické Evropě.
Přiznám se, že výsledek opakovaného irského referenda pro mě nebyl velkým překvapením. Všichni jsme byli svědky výrazného zájmu ze strany evropských struktur, který hraničil až s nátlakem na Irsko a byl odpovídajícím způsobem podpořen i finančními prostředky.
Svým hlubokým přesvědčením jsem byl federalistou ještě v době existence společného státu Čechů a Slováků. Federalistou v nejlepším slova smyslu jsem a zůstávám. Vadí mi ale (a nejsem sám), že o tak důležitém dokumentu, jakým je Lisabonská smlouva, nemohli rozhodnout občané Evropské unie ve všech státech prostřednictvím referenda. A nemohu ani pominout skutečnost, že fakticky stejný text, kterým je Lisabonská smlouva, odmítli občané Francie, Nizozemska a také Irska. Jejich rozhodnutí bylo pominuto a pro ratifikaci byly zvoleny mechanismy sice na hranici práva, ale podle mého názoru za hranicí vkusu.
Prosadit dokument, který především dává možnosti posílit úlohu finančních institucí bez ohledu na sociální Evropu, považuji za chybu. Opakované referendum v Irsku považuji za precedent, který je nebezpečný pro celé Evropské společenství.
Čas bude našim soudcem a myslím, že ukáže, že výsledek druhého irského referenda je Pyrrhovým vítězstvím nikoliv ve prospěch občanů EU.
Přestože komisař Barroso – a mnozí z vás také – vyjádřil pochopení pro ústavní pořádek České republiky, chtěl bych velmi důrazně požádat, aby na Českou republiku – zejména na jejího prezidenta, nebyl vyvíjen jakýkoliv nátlak v rozhodovacím procesu o Lisabonské smlouvě. Česko přineslo dost obětí, aby mělo právo na čas k rozhodnutí.
Jak jsem uvedl, jsem přesvědčením federalista, jsem zastánce evropského integračního modelu, ale tento model si představuji na jiných principech a jiných mechanismech než těch, které zahrnuje Lisabonská smlouva. Jinými slovy: Ten, kdo kritizuje Lisabonskou smlouvu, nesmí být v žádném případě označován za nepřítele evropského integračního modelu.