Vystoupení o problematice životního prostředí na rozšířeném zasedání byra GUE/NGL v Praze

9.5.2006 v 9:53

Milí kolegové, vážení přátelé, Antoine de Saint-Exupéry jednou řekl „Nedědíme Zemi po našich předcích, nýbrž si ji vypůjčujeme od našich dětí.” I když je tento citát často používán zvláště ve vztahu k teorii trvale udržitelného rozvoje, dovolil bych ho si použít i ve vztahu k situaci v oblasti životního prostředí v popřevratové střední Evropě, tedy i v České republice. Zde jsme zemi zdědili po s alarmujícím stavem životního prostředí a postupně ho našim dětem navracíme takové, jaké bychom si ho přáli mít.Před převratem v roce 1989 patřilo Československo k nejvíce znečištěným zemím v Evropě, v některých aspektech možná i na světě. Potýkalo se se značným znečištěním ovzduší a vodních toků, téměř neexistující legislativou v oblasti nakládání s toxickými odpady. Podle neoficiálních studií žila až celá třetina obyvatel ve značně znečištěném prostředí, rovnováha životního prostředí byla narušena až na dvou třetinách naší země. Tento stav byl výsledkem celé řady faktorů. V prvé řadě se jedná o vysoké dotace na výrobu energií (výroba energií byla čtyřikrát nákladnější, než její prodejní cena. Tyto dotace nevedly k využívání alternativních zdrojů energie, nemotivovaly výrobce a domácnosti k šetření a k energetické efektivitě produkce. Jelikož většina továren byla tepelných a jelikož bylo často využíváno méně kvalitní hnědé uhlí s vysokým obsahem síry, docházelo k vysokým emisím oxidů síry). V druhé řadě je nutné zmínit plnou koncentraci ekonomického plánování na těžký průmysl, což ve svém důsledku vedlo ke zvýšenému znečištění vod a ovzduší, ale i nárůstu toxických průmyslových odpadů, které v nejednom případě ohrozily i podzemní vody. Zemědělská produkce byla extensivní s velkým využíváním chemických hnojiv. Ve výrobě se využívalo množství látek, které byly zdraví škodlivé (např. polychlorované bifenyly). V neposlední řadě je však potřebné připomenout jistou neexistenci veřejné diskuse o životním prostředí, jeho jakési podřízení jiným cílům. Na druhou stranu však je možné zmínit některé pozitivní aspekty, jakými byla veřejností značně podporovaná recyklace starého papíru, železa a skla, daleko menší produkce obalů, mnohem nižší spotřeba plastových obalů. Zároveň existovala dotovaná hromadná doprava, která zajistila ekologičtější cestování, železniční doprava byla všem dostupná a nabízela ekologickou alternativu všem.Rok 1989 a ty následující přinesly mnoho změn, mezi nimi také v oblasti životního prostředí, v přístupu k této otázce. Celé hospodářství prošlo určitou restrukturalizací, kromě mnohých negativních dopadů této restrukturalizace však došlo k některým pozitivním změnám. Těžký průmysl už nebyl nadále jedinou prioritou, dotace na výrobu energií byly pomaly odbourány a energetická efektivita se pomalu stala jednou z podstatných oblastí. Tepelné elektrárny byly odsířeny, plyn nahradil nekvalitní hnědé uhlí. Veřejnost započala oblasti životního prostředí věnovat stále více pozornosti, na což vlády reagovaly – i když s jistým opožděním – vytvořením nových zákonů a regulací, jakož i nových kontrolních a rozhodovacích orgánů na státní, regionální a místní úrovni. Investice do životního prostředí byly v počátečních letech nemalé a představovaly 2-3,5 procent hrubého domácího produktu, oproti 1-2 procentům běžných v členských státech EU. (1-2 procenta HDP).Největší problematikou byl boj se znečištěním ovzduší. Jen v počátečních letech, čili mezi rokem 1989 a 1994 byly emise oxidu siřičitého sníženy o 36 procent, oxidu dusíku o 60 procent a prachových částic o dalších 60 procent. Je však nutno opomenout, že tato čísla zahrnují také zastavení výroby v mnoha podnicích, které nebyly schopné konkurovat zahraničnímu velkokapitálu či se staly obětí privatizačních machinací. Další problematickou oblastí bylo znečištění vod, kde došlo k citelnému zlepšení v oblasti čištění odpadních vod, ale na druhou stranu bylo zaznamenáno zhoršení kvality pitné vody. Částečně se také začala řešit otázka odpadů a managementu odpadů, která přinesla pouze částečné výsledky. V některých oblastech však došlo v devadesátých letech ke zhoršení předlistopadového stavu životního prostředí. Došlo ke značnému nárůstu produkce odpadů , automobilové dopravy, nárůstu hluku ve městech, atd. Přes všechny tyto peripetie lze říci, že i když politika životního prostředí rozhodně nebyla prioritou téměř žádné z dosavadních vlád, přesto došlo ke znatelnému zlepšení v porovnání s obdobím před rokem 1989.V roce 1993 podepsala Česká republika asociační dohodu s Evropskou Unií, ve které se, kromě jiného, zavázala přijmout všechny závazky plynoucí z členství v Evropské unii. Kromě ekonomických a politických závazků je součásti těchto závazků i acquis communaitaire , mezi něž patří právě i oblast životního prostředí. Enviromentální acquis představuje souhrn legislativy v oblasti životního prostředí, kterou musela Česká republika, ale i ostatní přistoupivší země k EU naplnit. V asociační dohodě je věnována zvláštní pozornost kvalitě ovzduší a pitné vody, ochraně půdy, lesů a obecně flory a fauny. Spolupráce s Evropskou unií byla zaměřena na monitorování a vytvoření informačního systému týkající se ochrany životního prostředí, výrobu a užívání „zelených“ technologií, využití alternativních zdrojů energie, jakož i fiskální otázky ochrany životního prostředí, výměnu informací, zkušeností a expertů. Právní harmonizace, vývoj informačního systému a regionální a mezinárodní spolupráce se staly způsobem implementace.Česká vláda oficiálně uznala, že si je vědoma propastných rozdílů mezi úrovní ochrany životního prostředí v polistopadové České republice a  v zemích Evropské unie. Pro mnohé z nás byl systém, ochrany životního prostředí v EU, i se svými nedostatky, jistým vzorem, kterého jsme chtěli dosáhnout. Bylo patrné, že právě dosažení těchto standardů bude vyžadovat značné úsilí nejen finanční a investiční, ale také na poli legislativním.Radikální zlepšení životního prostředí a legislativy v této oblasti nastalo v letech 1991-1992 a 1998-2001. Právě v tomto období byly harmonizovány téměř 2/3 acquis. Harmonizace byla náročnější v jedenácti oblastech – například v oblasti hodnocení dopadu na životní prostředí (Environmental Impact Assesment), v oblasti kvality ovzduší (zde byly problematické nízké sankce za znečišťování, dopad zákazu používání některých chemických látek na český průmysl, emise z mobilních zdrojů, zavedení nových kontrolních a administrativních mechanismů), kvality vody (v této oblasti se jedná zvláště o dopad na zemědělce ve vztahu k používání určitých hnojiv a o finanční nákladnost výstavby čističek odpadních vod), nakládání s odpady (i když zhruba 70 procent legislativy již v této době odpovídalo požadavkům EU, přesto tato oblast vyžadovala další náklady na budování moderních spaloven odpadu, jedná se též o dopad na výrobce obalů), nakládání s chemickými látkami a dále například v oblasti týkající se snížení hladiny hluku.Finanční zatížení, které z implementace acquis plyne, nesla z velké části Česká republika ve spolupráci se soukromým sektorem sama. I přes existenci finančních programů ISPA, SAPARD a Phare se České republice nepodařilo příliš z těchto fondů v minulosti v porovnání s ostatními zeměmi čerpat. Jen 9 procent částky čerpané z fondů Phare v devadesátých letech se věnovalo na životní prostředí Odhadované náklady na tuto oblast acquis jsou uváděné ve výši 7, 2 miliard euro. Finančně nejnákladnější je výstavba čističek odpadních vod a odpadového systému. Česká republika předložila poziční dokumenty pro vyjednávání s Evropskou unií v oblasti životního prostředí 13. července 1999, jednání zahájila 7. prosince a dokončila je 1. června 2001. Na základě ukončeného screeningu a provedených právních a ekonomických analýz vláda konstatovala, že Česká republika k referenčnímu datu vstupu do EU nebude schopna dostát všem závazkům vyplývajícím z některých směrnic v oblasti nakládání s odpady, kvality vod, průmyslového znečištění a případně i v oblasti ochrany přírody.Česká republika v oblasti životního prostředí vyjednala tři výjimky, které jí umožňují po přechodnou dob neplnit některé požadavky na ochranu prostředí, resp. plnit je v nižší míře.

1. V otázce nakládaní s odpady ve směrnici Evropského parlamentu a Rady 94/62/ES ze dne 20. prosince 1994 o obalech a obalových odpadech tak Česká republika odchylně od čl. 6 odst. 1 písm. a) a b) směrnice 94/62/ES dosáhne cílů využití a recyklace následujících obalových materiálů do 31. prosince 2005 v souladu s těmito přechodnými cíli: recyklace plastů: 10 % hmotnosti ke dni přistoupení a 12 % pro rok 2004; celková míra využití: 39 % hmotnosti ke dni přistoupení a 45 % pro rok 2004.

2. V otázce jakosti vod ve směrnici Rady 91/271/EHS ze dne 21. května 1991 o čištění městských odpadních vod a směrnici Komise 98/15/ES ze dne 27. 2. 1998 odchylně od článků 3 a 4 a čl. 5 odst. 2 směrnice 91/271/EHS se v České republice do 31. prosince 2010 neuplatňují požadavky na stokové soustavy a čištění městských odpadních vod v souladu s tímto přechodným cílem: pro aglomerace s populačním ekvivalentem vyšším než 10 000 zajistí Česká republika soulad s uvedenou směrnicí pro 18 aglomerací nejpozději ke dni přistoupení a pro 36 dalších aglomerací se stejným populačním ekvivalentem do 31. prosince 2006.

3. V otázce kontroly průmyslového znečištění dle Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/80/ES ze dne 23. října 2001 o omezení emisí některých znečišťujících látek do ovzduší z velkých spalovacích zařízení odchylně od čl. 4 odst. 1 a části A přílohy III směrnice 2001/80/ES se v České republice do 31. prosince 2007 mezní hodnoty emisí pro oxid siřičitý neuplatňují na kotel K4 teplárny Přerov a na kotel K11 elektrárny Nová Huť.Uplynuly již dva roky od vstupu České republiky do Evropské unie a také dva roky, během kterých jsem se jako člen Výboru pro životní prostředí, veřejné zdraví a ochranu spotřebitelů otázce životního prostředí věnoval. Domnívám se, že jsme všichni, ať již my, Češi, ale také naši sousedé, z rozšíření Evropské unie získali. Díky přísnějším zákonům jsou vzduch a řeky čistší a investice do zelených technologií častější. Pro mne osobně toto působení bylo nesmírně přínosné, uvítal jsem, že jsem ve spolupráci s vámi mohl přispět do tak důležitých debat, jakou byla kvalita vod, zacházení s dopady či chemickými látkami. S velkou radostí jsem též zjistil, na základě mnohých dopisů voličů a občanských sdružení, že otázka životního prostředí se dostává do popředí veřejné diskuse, jak tomu koneckonců naznačují i současné volby. Věřím, že právě v oblasti životného prostředí může Evropská unie, Evropský parlament a frakce GUE-NGL ukázat, že právě životní prostředí patří nám všem a že společně můžeme přispět k tomu, abychom našim dětem zanechali krásné a nezničené prostředí.