V posledních dnech jste mimo jiné opět pobýval v Ruské federaci – z jakého důvodu?
Volgogradská státní lékařská univerzita si připomínala 50. výročí toho, kdy se v jejích posluchárnách objevili první zahraniční studenti. Tehdy, v roce 1962, to byli mladí Němci, občané bývalé Německé demokratické republiky. Musím říct, že tato univerzita je v Rusku pojmem, má dlouhou a bohatou tradici.
Nepřestala existovat ani za druhé světové války, kdy v době stalingradské bitvy působili pedagogové i studenti tehdy ještě lékařského institutu jako vojenští lékaři. Jakkoli po rozpadu Sovětského svazu došlo k útlumu, dnes je tato univerzita mezi lékařskými fakultami na prvním místě v Rusku, pokud jde o počet studentů ze zahraničí, a její pedagogové vykazují největší množství publikovaných vědeckých prací.
Ale k tomu důvodu mé cesty do Volgogradu: jsem jedním ze tří set absolventů Volgogradské státní lékařské univerzity z bývalého Československa. Bohužel, s žádným jiným českým nebo slovenským absolventem jsem se teď ve Volgogradu nesetkal. Přijel jsem tam jako jediný.
Ale proto jste zřejmě vyznamenání nedostal?
Vyznamenání jsem tam skutečně dostal. Zcela nečekaně a samozřejmě z jiného důvodu. Musím říct, že mě to doslova zaskočilo, když na slavnostním shromáždění zaznělo moje jméno a já jsem z rukou rektora Vladimira Petrova – mimochodem hlavního farmakologa Ruské federace – dostal medaili Za zásluhy o rozvoj vztahů s Volgogradskou státní lékařskou univerzitou II. stupně.
Byl jsem jediným vyznamenaným z řad zahraničních hostů a o to více si toho cením. Snad tedy moje dlouholetá spolupráce s touto univerzitou k něčemu je a já doufám, že hlavně ještě bude.
Váš program ve Volgogradu se týkal jen lékařské univerzity?
Zdaleka ne. Došlo také k mému oficiálnímu přijetí vedením města i Volgogradské oblasti. Mé úsilí o rozvoj dobrých vztahů s tak významným městem, jako je Volgograd, se netýká jen spolupráce s univerzitou. O současné mezinárodní prestiži tohoto města svědčí mimo jiné i to, že v září tohoto roku jej Rada Evropy jmenovala Městem Evropy.
Počátkem příštího roku bude Rusko – a já pevně doufám, že nejen ono – slavit 70. výročí bitvy u Stalingradu, která měla obrovský světodějný význam. Při této příležitosti chci ve spolupráci s vedením Volgogradu připravit v prostorách Evropského parlamentu výstavu a uspořádat určité související doprovodné akce.
A co Volgograd a styky s Českou republikou?
Tak to je poněkud problematické. Volgograd udržuje partnerské styky se 106 městy světa. Před řadou let byla jeho partnerem Ostrava, ale vzájemná spolupráce je dnes minimální. Snad se tato situace změní rokem 2013, kdy má být podepsána dohoda o spolupráci ostravské univerzity s volgogradskou univerzitou. Rád bych spolupráci Ostravy s Volgogradem co nejvíce podpořil, vždyť se může jednat o přímo příkladnou spolupráci města z EU s městem mimo Unii!
A ještě jednu zajímavou věc bych rád zmínil, pokud jde o vztah Volgograďanů k Čechům. Už desítky let existuje ve Volgogradu Klub mezinárodního přátelství. Nehledě na obecně znějící název se tento klub zajímá hlavně a především o nás, Čechy a Českou republiku.
Za vznikem klubu, inspirovaným četbou Fučíkovy Reportáže, psané na oprátce, stála dnes už osmdesátiletá Olga Sergejevna Bezborodová, která jej stále vede. Klub má několik desítek aktivních členů a je v něm hodně mladých lidí. Stálého a aktivního partnera v ČR však klub nemá, a také to bych rád napravil.
Po Volgogradu následovala cesta do Štrasburku na zasedání pléna Evropského parlamentu. Vím, že jste členem pracovní skupiny, která připravuje Kodex chování poslanců EP. Sešla se tato skupina i během plenárního zasedání?
Ano, sešli jsme se. On totiž čas kvapí, Kodex by měl být hotov do konce ledna příštího roku.
O tom, že takový dokument vzniká, se téměř neví. Jaký je jeho smysl?
Cílem je vytvořit co nejprůhlednější pravidla chování poslanců, a to aby nedocházelo k poškozování jména Evropského parlamentu a také aby občané měli větší možnost jakési kontroly poslanců a informovanosti o jejich činnosti. Přiznávám otevřeně, že podnětem ke vzniku Kodexu bylo silné podezření z korupčního jednání jistých tří poslanců EP, z nichž dva už parlament opustili. Nejednalo se o poslance z ČR.
Práce na Kodexu jde však pomalu, je nutné postupovat velmi obezřetně a vyvarovat se chyb. Obtížným problémem je třeba formulace vymahatelnosti povinností a případných sankcí vůči poslancům. Myslím si však, že ještě v tomto volebním období bude Kodex přijat.
Takže posledního zasedání Výkonného výboru ÚV KSČM, který se zabýval kandidaturou na úřad prezidenta České republiky, jste se asi nezúčastnil…
Z »technických« důvodů to nebylo možné, ale ohledně problému kandidatury na úřad prezidenta jsem předal předsedovi strany své písemné stanovisko. Uvedl jsem v něm, že se – na základě analýz a prognóz, které mám k dispozici – stavím proti tomu, aby KSČM takzvaně stavěla svého vlastního kandidáta na úřad prezidenta. A mohu konstatovat, že toto mé stanovisko korespondovalo s názorem většiny členů výkonného výboru.