Pokládám snahu Ukrajiny stát se členem Evropské unie za velmi nadějnou. Upřímně se domnívám, že členství Ukrajiny v Unii by mohlo pomoci rozšířit prostor bezpečnosti a spolupráce. V nejobecnější rovině platí, že právě proto EU vznikla. Viděna z tohoto zorného úhlu, je EU ztělesněním ideálů míru a bezpečnosti. Je-li Unie chápána jako originální soubor procedur, hovoří o hranicích dvojím způsobem. Má-li být tento experiment úspěšný, potřebuje mír nejen v sobě, ale i kolem sebe. Stane-li se Unie “pevností Evropa”, která čelí vnějším nájezdům či nájezdy provádí, nutně to nežádoucím způsobem poznamená i hledání cest k demokratizaci Unie. Zároveň platí, že Unie jako soubor procedur, je bez hranic – lze ji roztáhnout nejen na Ukrajinu a Turecko, ale i do Ruska a dál. Stačí jen vzájemná vůle a srovnatelná ekonomická výkonnost a instituce.To, co jsem právě přednesl, není ovšem ani oficiální, ani univerzální názor na Evropskou unii. Jednou z příčin toho, proč neexistuje jednotný názor na Unii, je fakt, že Unie sama není jednoznačná. Humanistické vnímání integrace Evropy vychází z přání, aby se náš světadíl sjednocoval na principech solidarity a míru. Chceme evropský sociální stát, který pečuje o kulturní či národní autonomii. Požadujeme politické uspořádání, které důsledně prosazuje programy zaměřené na ochranu případně obnovu, zdravého životního prostředí a trvale udržitelného rozvoje. Takovou institucí ovšem EU zdaleka není. Je to organizace, kde mají příliš velké pravomoci nadnárodní monopoly, velké státy, ale také liberální snahy o demontáž sociálního státu – a kde je stále ještě málo prostoru pro skutečnou demokracii.Je nám jasné, že v současném světě musíme respektovat fakt, že politická jednota musí být srostlá i s vojenskou silou. Řada dokumentů Unie řeší tento problém tím, že si klade za cíl vytvoření vlastní vojenské jednotky (operuje dnes na Balkáně), jednak propojením s NATO. To umožňuje členství největších států Unie i v Alianci. Zároveň je ale jasné, že:
• Aliance má jiné cíle, než Unie. Zvláště doktrína NATO přijatá v roce 1999 neodpovídá představám o smyslu integrace a cestách k bezpečnosti, které do integrace vkládali zakladatelé Unie. Podle této doktríny se Aliance mění na vojensko- politické uskupení, které není určeno k sebeobraně, ale má podnikat vojenské mise v “euroatlantickém porostu a jeho okolí”, a to i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, tedy mimo rámec mezinárodního práva. Tato doktrína byla přijata několik dní před zahájením bombardování Jugoslávie.
• Bylo by chybou dublovat vojenské instituce Aliance tím, že by EU vytvářela své vlastní ozbrojené síly v celé škále vojenské moci. Oficiální postoj EU se od přístupů zformovaných v doktríně NATO zásadně liší. Platí to především o obsahu dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě, který byl schválen Evropskou radou v prosinci 2003. Tato koncepce má dát Unii bezpečnostní strategii, která by napomáhala orientaci zahraniční politiky. Začíná oceněním významu míru, přičemž násilí v první polovině 20. století je vnímáno jako otevření cesty “k bezprecedentnímu období míru a stability v evropské historii”. Vytvoření Unie umožňuje evropským zemím “vést mírové diskuse a spolupracovat prostřednictvím společných institucí”. Jako základní hrozby vnímá terorismus, šíření zbraní hromadného ničení, regionální konflikty, které ovlivňují i Evropu, kolaps států v důsledku špatné vlády a organizovaný zločin. Tyto obecně uznávané hrozby doprovázejí dvě významné teze:
o Novým hrozbám nelze čelit čistě vojenskými prostředky. Narozdíl od masivní viditelné hrozby v období studené války, žádná nová hrozba není čistě vojenská; žádné také nemůže být čeleno čistě vojenský mi prostředky. Každá vyžaduje směs nástrojů. Mezinárodní pořádek musí být založen na “efektivním multilateralismu”.
o Akcent na spolupráci Evropské unie se Spojenými státy a s NATO doprovází tvrzení: Jsme zavázáni dodržovat a rozvíjet mezinárodní právo. Základním rámcem pro mezinárodní vztahy je Charta OSN. Přejeme si mezinárodní organizace, režimy a smlouvy, které budou efektivně čelit hrozbám mezinárodnímu míru a bezpečnosti, a musí tudíž být připraveny jednat, když jsou pravidla porušena.Zahraniční politika Unie je společným jmenovatelem politik členských států: je jednotná, dojde-li ke shodě; neexistuje, když jsou rozdíly. Tak se jednotná politika objevuje například v ekonomických vztazích vůči státům Afriky, neexistovala ale v době intervence v Iráku, kdy se proti sobě postavily Velká Británie spolu s některými dalšími státy podporujícími USA a z druhé strany Francie, Německo a Belgie. Neexistuje ani nyní, kdy se na pořad dne dostalo násilné štěpení jednoho z evropských států – Srbska.V tomto století nedošlo na území Evropy k tak závažnému porušení mezinárodního práva, jako je tomu v souvislosti s rozbíjením územní celistvosti Srbska. Děje se tak za tichého přihlížení mezinárodních organizací, které byly vytvořeny právě s cílem prosazovat právo a dohlížet na bezpečnost. Jednotné principiální stanovisko k nově vzniklé situaci nedokázala zaujmout Rada bezpečnosti OSN, Evropská unie či OBSE. Ani Rada Evropy není výjimkou. Paradoxně pouze rezoluce z nedávného summitu NATO v Bukurešti se na dvou místech zmiňuje o nutnosti dodržovat rezoluci Rady bezpečnosti 1244 – tedy dokumentu, který duchem i literou vylučuje odtržení Kosova a Metohije od Srbska.Zarážející zároveň je, že k politikům, kteří rozbití územní celistvosti Srbska iniciují, patří i představitelé EU – především vysoký komisař Evropské unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku Javier Solana. Těmto lidem se daří potlačit zájem médií o toto téma. Přitom i našim jménem jsou v Kosovu potlačována lidská práva tamních Srbů, nemluvě o Romech a o tom, že poprvé od 2. světové války byli z jednoho regionu vyhnáni všichni Židé. I našim jménem byly v kosovské Mitrovici násilím rozháněny manifestace, při nichž zahynul ukrajinský voják.Je velkou slabinou navržené lisabonské Reformní smlouvy, že nepřináší žádné demokratické mechanismy kontroly práce vysokého představitele. Ten zůstává zcela nezávislý na volených zástupcích v Evropském parlamentu. Neurčitě vymezené pravomoci mu umožňují činit téměř cokoliv, a je pouze na něm, co bude vydávat za svou osobní iniciativu, a co za politiku Unie. Idea evropské integrace je bezesporu nejlepším základem pro mír a bezpečnost na našem světadíle. Její naplňování v institucích, procedurách a praktické činnosti konkrétních politiků je ovšem velmi nedokonalé. To vše uvádím ze dvou důvodů.
• Především si myslím, že členství Ukrajiny v Evropské unii by bylo prospěšné pro nás všechny. Obrovský kulturní i materiální potenciál Ukrajiny by umožnil mnohem velkoryseji pojímat jak ukrajinské, tak i unijní sociální i ekonomické plány.
• EU je třeba vnímat jako nové prostředí, kde musíme jednak hájit naše národní zájmy, tak i bojovat za naše sociální ideály.Členství v Unii nepřinese Ukrajině řešení problémů, pouze nové podmínky pro toto řešení. Využít je, znamená porozumět nedokonalým institucím a procedurám Unie, ale i protikladným zájmům nejrůznějších skupin uvnitř Unie. Na tyto nové podmínky je nutné se na Ukrajině připravovat již dnes. A tak mi dovolte, vážení přátelé, na závěr mého vystoupení ze zkušeností mé vlastní země říci: Největším nebezpečím pro naše sociální ideály a národní zájmy není EU, ale nízká politická kultura vládnoucích skupin.