Zahraniční politika levice a její priority

13.8.2009 v 21:26

Jakkoli nejdůležitějšímu subjekty zahraniční politiky jsou státy, své zájmy a cíle na mezinárodní úrovni prosazují i jiné organizace a instituce – mezinárodní státní organizace, nadnárodní koncerny, banky, ale také politické strany, sociální, politická a jiná zájmová hnutí.

Jinými slovy, zahraniční politika nikdy nebyla jen výsadou politiky státní či vládní, a tento fenomén nabývá na závažnosti s pronikavými změnami, jež ve světě nastaly a nastávají zejména v posledních deseti letech: války a jiné konflikty rozpoutávané USA, boj velmocí o zdroje surovin, znehodnocení OSN, bezprecedentní porušování mezinárodního práva, podstatné rozšíření Evropské unie a její zásadní obrat k ekonomickému neoliberalismu a militarizaci, ekonomická krize, klimatické změny.

Levice a zahraniční politika

Pronikavé změny, související tak či onak s uvedenými problémy, se nevyhnuly ani levici, stojící nalevo od sociální demokracie, a to především v Evropě. Po dlouhé době sebehledání a tápání nastalo období vytváření jejích přeshraničních sítí a struktur k aktivní spolupráci levicových stran, k formulování a prosazování společných pozic, a rovněž tak k posílení levicové frakce v Evropském parlamentu – ostatně k tomu výrazně přispěla KSČM.

Rozšiřování spolupráce levice na mezinárodní úrovni především v Evropě s sebou přináší právě už naznačený problém: jakkoli není pochyb o tom, že sjednocující se a na mezinárodním poli aktivní levice nejenže může, ale musí mít svou vlastní zahraniční politiku, je otázkou jakou, tedy, jaké by měla mít zásady a priority. Obecně podle mého názoru platí, že za výše uvedených globálních podmínek a změn musí levice na mezinárodní scéně vystupovat jako subjekt schopný účinného jednání, přičemž politická účinnost levicových subjektů na národních úrovních je stále více podmíněna právě jejich schopností být aktérem mezinárodní politiky – a v podmínkách Evropské unie politiky unijní. Jinými slovy: domnívám se, že pokud chce levice, skutečná levice v jednotlivých evropských státech a následně v evropských (integračních) strukturách, být účinnou, ba určující silou, musí vytvořit a realizovat svou vlastní specifickou zahraniční politiku.

Levice a integrace

Dostáváme se tak k vymezení závažného, a nezastírám, že svým způsobem ožehavého problému: je jím odpověď na otázku, jak se levice resp. levicová strana (v našem případě KSČM) staví k evropské integraci, k Evropské unii? Je nesporné, že EU je dnes v Evropě rozhodující hnací silou privatizace, tržního radikalismu a neoliberální deregulace. Levice rozhodně odmítá smluvní základy EU nastavované od Maastrichtské smlouvy a vrcholící nyní nepřijatelným návrhem tzv. Lisabonské smlouvy, a rovněž praktickou politiku z těchto základů vycházející – tedy panství trhu a finančních institucí, sociálně rozkladnou hospodářskou soutěž mezi členskými státy, omezování sociálních jistot a další patologické jevy. Odpor levice proti takové politice EU a jejích členských států je naléhavě nutný. A musí být stále silnější, účinnější a trvalejší, a nelze jej omezovat jen na Lisabonskou smlouvu, ale i na právní základy EU, které jsou aktuálně platné.

Domnívám se ovšem, že odpovědnou alternativou vůči takové podobě integrace není dezintegrace a takzvaná renacionalizace. Stažení se zpět do rámce národních států už nemůže být řešením. Naopak, mělo by podle mne platit, že levicové strany a hnutí v členských státech EU musí zastávat aktivní postoj ve prospěch evropské integrace, ale integrace jiné tváře, než je současná Evropská unie – takové integrace, která by byla sociální, demokratickou a ekologickou alternativou vůči sociálně reakční a rozkladné neoliberální globalizaci.

Případná dezintegrace a renacionalizace by byla také v rozporu s objektivně pozitivními výsledky dosavadní integrace, ale hlavně s jejími sociálními, demokratickými a ekologickými možnostmi. Byla by zmařena šance využít evropskou integraci pro mírové účely a pro překonání rozkladného a nebezpečného nacionalismu (k pozitivním výsledkům integrace mimo jiné patří také to, že zamezila válkám mezi zúčastněnými státy, přispěla k hospodářskému růstu a k rozvoji kontaktů mezi národy). Nelze také přehlédnout, že EU je sice nástrojem a motorem neoliberalismu, ovšem ten je v podstatné míře zaváděn národními státy a vládami, a to právě i do Evropské unie.

Evropská sociální unie

Levice svým vlivem, svou politikou v EU (především bojem za obranu a další rozvoj modelu evropského sociálního státu proti neoliberální globalizaci) musí získat mnohem větší možnosti uplatnění zpětně v národních státech. Realizovatelné (a tedy také volitelné !) alternativy k současné podobě integrace existují, vyžadují však invenci, iniciativu a především neustálou tvrdou práci. Dvěma stranami jedné mince musí být evropská integrace a evropská sociální unie, jež nejen že nezatěžuje priority sociální politiky a zaměstnanosti na národních úrovních, nýbrž pro ně vytváří příznivé evropské rámcové podmínky.

Ústředními východisky při vytváření alternativy k současné podobě integrace musí být pro levici mírová politika jako zásadní princip řešení mezinárodních problémů, dále pak, jak už jsem uvedl, integrace jako sociální unie a v neposlední řadě Unie jako demokratický projekt. Přetrvávající značný deficit Evropské unie v demokracii a transparentnosti rozhodování je jednou z hlavních příčin negativního postoje občanů k Unii jako takové.

Shrnu-li předložené teze: Rámec národních států pro úkoly levice nepostačuje, byl překonán. Na levici nyní je, zda a jak se jí podaří přispět k tomu, aby evropská integrace dostala jinou podobu a aby zpětně působila na úrovni členských států na základě rámcových podmínek pro sociální a ekologickou politiku a pro rozvoj demokracie – včetně zvyšování potenciálu levicových sil.