Ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová na tuniské konferenci tzv. Přátel Sýrie prohlásila, že je třeba přijmout »ofenzivní opatření«. Myslíte, že bude následovat vojenský útok?
Mezinárodní podmínky pro bombardování Sýrie jsou mnohem méně příhodné než před útokem na Libyi. Je pravda, že konference se účastnili zástupci přibližně 70 států. Jenže členských států OSN je téměř dvě stě. Pokládám za velmi smutné, že Západ našel své nejbližší spojence v boji za lidská práva v Sýrii mezi arabskými feudálními režimy.
Těm vždy vadily vlády strany BAAS, či zvláštní režimy, jako byla libyjská džamáhírije nebo íránský typ islámské demokracie. Vadil jim a vadí jiný způsob vlády, jiné přerozdělování národního bohatství – to je to, čeho se bojí. V tom se shodují s velkou částí politické elity Západu.
A ještě v jednom se shodují feudálové s mnohými západními státníky: v lásce k penězům, velkým penězům. Proto je pro ně nepřijatelné jakékoliv odchýlení od feudální či kapitalistické normy. Proto je na Západě tolik porozumění pro saúdské tanky, které loni potlačily povstání v Bahrajnu – a tak málo porozumění pro režim v Sýrii.
I když se pozornost médií, a tedy i veřejnosti, již rok zaměřuje na sever Afriky a Střední východ, zdá se, že přes obrovský nárůst informací nikterak nestouplo porozumění tamním událostem. Často zaznívají i hlasy, že ani stanovisko KSČM není jasné, či že se jednotliví představitelé strany vyjadřují různě. V čem vidíte příčinu?
Podle mne jsou zde dva velké problémy. Především je to prudce se měnící povaha událostí v takových zemích, jako je Egypt, Libye či Sýrie, ale i v řadě dalších států. Tím druhým faktorem je, že po rozpadu socialistického společenství se celkově ve světě oslabilo levicové hnutí a nemáme v řadě ze zmíněných zemí partnery, kteří by nám umožnili snadněji proniknout pod povrch událostí. Víme, co nechceme.
Nechceme třeba diktátory typu Husního Mubaraka. Jenže, koho chceme? Nemáme přehled o lidech, hnutích a dominujících idejích. Učíme se postupně a zvenku. Nejde přece o to, pronášet pouze plamenná hesla, náš postoj musí být akční.
Myslím, že se strana za toto nemusí stydět. Zdá se, že se všichni učí nově rozumět islámskému světu. Připomenu jen hlasování v Radě bezpečnosti OSN o rezoluci číslo 1973. Dnes je zřejmé, že tehdejší zdržení se hlasování Číny a Ruska otevřelo prostor, který státy NATO zneužily k barbarskému bombardování Libye a ofenzivě, která skončila lynčováním nejvyššího představitele země.
Budu mluvit otevřeně: jako vedoucí delegace poslanců Evropského paramentu jsem se před deseti dny v Moskvě na nejrůznějších místech ptal, proč Rusko nezablokovalo onu nešťastnou rezoluci číslo 1973. Nikde jsem nedostal odpověď, všude jen rozpačité mlčení. Zdá se, že i dvě zmíněné mocnosti se nechaly překvapit brutalitou, kterou užívá Washington a Brusel k prosazení svých zájmů.
Čína a Rusko se ale poučily a v současné době blokují v Radě bezpečnosti přijetí rezoluce o Sýrii. Ne každý však vnímá tento přístup jako konstruktivní. Vždyť v Sýrii umírají lidé!
Máte pravdu – opřeme-li se o statistiky OSN, pak od druhé poloviny března zahynulo v Sýrii přibližně 6000 lidí. Mluví se o desítkách tisících běženců. Důležité je ale dodat, že Peking a Moskva nebyly proti přijetí tvrdé rezoluce Rady bezpečnosti o Sýrii. V této zemi probíhá občanská válka, což je stav dlouhodobě neudržitelný a pro každého rozumného člověka nepřijatelný. Co Čína a Rusko požadovaly a požadují, je vyváženost této rezoluce.
Uznání, že umírají lidé na obou dvou stranách barikády. Že je nutné sednout ke stolu a jednat, protože nutná je nejen změna, ale taková změna, která zohlední zájmy všech zúčastněných v konfliktu. Protože jinak bude změna mít mrtvolnou podobu libyjských zbořených měst a krvavého pronásledování poražených.
***
Ano, je třeba zastavit krveprolití. Všude. Nezavírat oči, když se nám to hodí. Šest tisíc mrtvých a desetitisíce běženců v občanské válce je víc než dost – byť to není oněch více než 170 tisíc zabitých civilistů a téměř osm milionů běženců v důsledku intervence Západu v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu, o kterých hovoří loňská studie amerického Watson Institute of Brown University nazvaná Cena války od roku 2001.
Mimochodem: podle Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) před začátkem bojů v Sýrii bylo v této zemi více než milion běženců z Iráku. Napadá mne biblické: Třísku v oku svého bratra vidíš, ale trám ve svém oku nevidíš?
Takže, co dělat? Jaké je z tohoto krvavého zmatku východisko?
Žádné snadné a rychlé východisko neexistuje. Nestačí svrhnout Mubaraka a nahradit ho kolektivním Mubarakem. Nestačí upořádat svobodné volby, jestliže přivedou k moci politiky, kteří nezvládnou ekonomickou situaci a ještě více zdramatizují mezinárodní situaci v regionu.
Problém je to stejný jako u nás doma: musí být otevřená diskuse a státníci, kteří hledají dobro pro lid, ne tunely pro sebe. Jenže to je převelice nedostatkové zboží.
Ale konkrétněji: mezinárodní společenství musí přijímat rozhodnutí až tehdy, když vyslechne všechny strany konfliktu. Základním problémem válek v Libyi i Sýrii je zcela tendenční postup Západu. Zmiňovaná zablokovaná rezoluce o Sýrii byla předložena, přestože Moskva požadovala odklad až na dobu, kdy se z Damašku vrátí ruský ministr zahraničních věcí. Jenže, to se nehodilo. Někdo úmyslně předkládal rezoluci, o které věděl, že ji Rusko a Čína zablokují. Asi mu nešlo o Sýrii, ale o diskreditaci Moskvy a Pekingu.Což se ovšem povedlo.
Ne zcela. Států, které fandí politice změny režimů pomocí zahraničních bombardérů, není na této planetě zas tak mnoho. A navíc většina zúčastněných ví, že základem Charty OSN je uznání suverenity států, nezasahování do jejich vnitřních záležitostí.