Rozhovor s místopředsedou zdravotního výboru výboru sněmovny Jiřím Maštálkou (KSČM)
Ministryně zdravotnictví Marie Součková se domnívá, že stačí, když bude v ČR jedna nemocnice na 100 tisíc obyvatel. Akutní péči by tedy poskytovala stovka nemocnic, druhá stovka ze současného počtu by se přeměnila na doléčovací ústavy se sociálními lůžky. Souhlasil byste s takovou redukcí?
Restrukturalizace lůžkového fondu je jedním z nezbytných kroků, protože úhrady za lůžkovou péči jsou jednou z největších položek v rozpočtu zdravotnictví. Jakým způsobem bude prováděna a jestli bude politická vůle ji provést opravdu tak, aby odpovídala racionálnímu rozložení lůžek, je otázka. Nelze se na to dívat jen z pohledu účetního, aritmeticky. Ale je nutné přemýšlet, jak budou lůžka rozložena po republice. Bez politické podpory se změny neuskuteční. Ale krok je to nezbytný a podle mě správný.
Kdo může počet nemocnic snížit? Kraje? Nebo k tomu je třeba zákon, který schválí parlament?
U zařízení, která přímo řídí ministerstvo, to může udělat ministerstvo. Na to má pravomoc. U ostatních bude muset zřejmě dojít k dohodě mezi těmi, kdo hradí péči, provozují ji a vlastní dané zařízení. Jsou to dnes kraje a zdravotní pojišťovny. Je na nich, aby se dohodly s ministerstvem jako metodickým vedoucím orgánem, která lůžka a kde se zachovají, a která ne. Nemyslím si, že je k tomu třeba zákon, spíš dohoda zúčastněných stran. Ale bude to velmi komplikované.
A budou mít kraje zájem nemocnice rušit?
Myslím si, že budou. Přece jen je to zátěž na jejich rozpočet. Ale ministerstvo zdravotnictví by zase mělo dbát na to, aby rušení nemocnic nebylo jen účelové, a aby se s vaničkou nevylilo i dítě.
Na sociální lůžka v doléčovacích ústavech by se podle představ paní ministryně mělo doplácet. Podle kapsy pacienta 50 až 150 korun za den.
S tím nesouhlasím. Myslím si, že to není nutné. Je třeba změnit systém úhrady za lůžka a čerpat peníze i z fondu, který se týká sociálně potřebných. To je z jiné kapitoly státního rozpočtu. Zase to nepochybně vyžaduje dohodu tří subjektů, tedy ministerstev financí, zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Jsem přesvědčen, že doplatky nejsou potřebné. A navíc jejich správa je velmi komplikovaná. To víme i ze zahraničí. A nejsem přesvědčen o tom, že by to přineslo něco dobrého. A za třetí – jen zjišťování sociální potřebnosti je podle mě úplně mimo resort zdravotnictví. A jakým způsobem se bude určovat, kdo doplatí padesát a kdo sto padesát korun? To je prakticky nerealizovatelné. Jde o lidi, kteří jsou dlouhodobě nemocní.
Měl by stát zvýšit platby za své pojištěnce, děti, důchodce, studenty, vojáky a nezaměstnané? Paní ministryně by přivítala, aby na ně šlo ze státní pokladny o 60 korun více, tj. 536 korun namísto dnešních 476 korun.
Krok je to správný. Zde to však bude posuzovat nejdříve vláda a pak parlament. A je otázka, zda se paní ministryni podaří kabinet a poté i poslance a senátory přesvědčit. Ale navýšení je už několik let na pořadu dne.
Vláda by chtěla ve zdravotnictví ušetřit, ale jen tento krok by připravil státní rozpočet o 4,2 miliardy korun. Takže to asi nebude jednoduché.
Přesně tak.
Je potřebné redukovat ambulantní péči? Její objem by Marie Součková ráda snížila o 10 procent. Zároveň by chtěla omezit nadužívání ambulantní péče. Tedy to, že pacienti se mnohdy se stejnými problémy obracejí na více lékařů.
Tady to bude asi narážet na právní problém – jak se vypořádat s tím, že každý pacient má právo na svobodnou volbu lékaře. Na druhé straně bude limitován, že fakticky má něco v této volbě omezeno. Pokud to má mít šanci na úspěch, bude nutné postupovat obor od oboru. Ne ve všech oborech je příliš mnoho ambulancí. A bylo by špatné, kdyby se pod touto záminkou snížila dostupnost specialistů. Už nyní je pro občany v některých oblastech problém najít třeba revmatologa, protože existuje jeden na celý okres. Tam se neobejdeme bez konzultací se zdravotními pojišťovnami, ale i s odbornými společnostmi. Aby se vysledovalo, jaká je potřeba v daném oboru nebo optimální počet ambulantních specialistů a našel se mechanismus, jak jejich počet už dále nerozšiřovat. To je další věc, která bude svízelně procházet parlamentem.
Měli by lidé, kteří chodí pravidelně k lékaři, získávat za preventivní prohlídky nějaký bonus, jak si to představuje ministryně zdravotnictví?
To není nová myšlenka. S něčím podobným přišel na počátku 90. let Miroslav Macek (ODS). Je otázka, jakým způsobem to zúřadují pojišťovny. Neumím si představit, kdo jiný by to mohl dělat. Poté se asi budou muset právníci vypořádat s tím, jak je možné svobodného občana sankcionovat za to, že nechodí k lékaři, když se cítí zdravý. Některé věci budou zřejmě odborně velmi těžko prokazatelné. Zcela jistě se najdou případy – a ne jeden, kdy i lidé, kteří chodí pravidelně na preventivní prohlídky, mohou mít nakonec závažné zdravotní postižení, které si vyžádá velké finanční prostředky. A naopak někdo, kdo na preventivní prohlídky nechodí, nebude čerpat ze solidárního pojištění dlouhou dobu nic. To se musí i po odborné stránce velmi dobře ošetřit. Je to dobrý krok, ale nemyslím si, že by zásadním způsobem ovlivnil finanční deficit, který je ve zdravotnictví. Jde spíš o výchovný stimul.
Marie Součková při svém úterním vystoupení k poslancům ČSSD přirovnala české zdravotnictví k Titaniku, kdy se k dobré lodi blíží ledovec, a proto je nutné udělat obrat. Co byste doporučoval vy?
Zdravotnictví reformu bezesporu potřebuje. A část návrhů, které byly prezentovány, přestože jsem ještě neměl možnost koncepci paní ministryně prostudovat, sice není nová, ale mohou přispět ke stabilizaci systému, zlepšit a racionalizovat poskytování zdravotní péče v České republice. Uvolnit finanční prostředky pro to, aby se dál mohlo rozvíjet to, co bude držet českou medicínu na úrovni srovnatelné s vyspělými státy Evropy. Pokud to srovnám s Titanikem, je třeba říci, že jeho kapitán dostal zprávu, že se k lodi blíží nebezpečná kra poměrně včas, ale nereagoval na ni. Připomíná mi to přístup některých ministrů zdravotnictví posledních let. Přestože věděli, že nebezpečná kra se blíží a katastrofa je blízko, nedělali nic. Posledním příkladem byl třeba Bohumil Fišer, který přes evidentní potřebu reformy nedělal nic. Tímto způsobem se už dnes při předpokládaném deficitu, který zdravotnictví bude mít, postupovat nedá. Jinak nás opravdu čeká náraz. A bylo by zlé, aby na to dopláceli pacienti.